Aggermann Alois

nar.  20. 12. 1899, zem. 26. 8. 1988

amatérský malíř

 

Přes prokazatelně výtvarné nadání mu nebylo umožněno studovat malířství. Celý život pracoval u Československých státních drah. Malbě se věnoval pouze ve volných chvílích. Jeho oblíbenou technikou byl akvarel. Ve své tvorbě se věnoval krajině, portrétu, zátiší i fantazii. Na zakázku maloval obrázky ve stylu Josefa Lady. Na jeho tvorbu navázala dcera Miloslava Kaňková.

 

Arnošt z Pardubic

nar. 25. 3. 1297, zem. 30. 6. 1364

český duchovní, první arcibiskup pražský

 

O rodišti Arnošta z Pardubic se dlouhou dobu vedou spory. Jeho otec je uváděn s přídomkem „de Hostyna“, v testamentu z roku 1340 se píše také Arnošt ze Staré. V kronice Beneše Krabice z Weitmile je vysvětleno, že se jedná o Hostinné či Hostýn u Č. Brodu. Hostýn patřil do r. 1441 ke Škvorci. Kronikář Balbín píše, že se Arnošt narodil ve Staré, tedy zřejmě na hrádku Skara, který stával ve škvorecké oboře u Úval. Václav Hájek z Libočan tvrdí, že Arnošt byl „rodem z Hostinné od Brodu, jinak poblíž Ouval“. Jiní historikové, například  Sedláček nebo Šimák, zastávají názor, že rod Arnošta má majetkové a rodové vazby k místům ve východních Čechách a ke Kladsku.  Sám Arnošt se před rokem 1340 psal s přídomkem „z Hostinné“, ačkoliv v majetku byla významnější Stará. Když však po smrti otce připadla Stará jako věno jeho matce Adlétě (domina Adliczka) a Hostinné sirotkům po strýci Dětřichovi, začal Arnošt používat přídomek „z Pardubic“. Byl nejstarší ze čtyř bratrů (Arnošt, Bohuš, Smil, Vilém). Do školy začal chodit  v Kladsku. Když byl r. 1322 zřízen nový klášter benediktinů v Broumově, pokračoval na tamní škole. Vzdělání dovršil v Praze. Poté odešel na studia na univerzitách v Bologni a Padově, kde strávil 14 let. Pobyt v Itálii jej ovlivnil na celý život. Roku 1339 se stal děkanem pražské kapituly sv. Víta. 14. 1. 1343 se stal pražským biskupem, 30. 4. 1344 byl jmenován prvním pražským arcibiskupem. Měl podíl na založení Karlovy univerzity a stal se jejím prvním kancléřem. Patřil k úzkému kruhu politických a kulturních spolupracovníků a rádců Karla IV. Arnošt ho často doprovázel na diplomatických cestách nebo zastával v jeho nepřítomnost funkci zemského vladaře. Arnošt měl smysl pro české kulturní tradice, měl vztah ke středověké literatuře, architektuře a malířství. Významné byly od r. 1351 jeho literární styky s básníkem Petrarkou. V jeho životě dominovala hluboká zbožnost, snažící se spojit křesťanství s humanistickým myšlením. Vynikal rozsáhlou dobročinností. Snažil se o reformní nápravu církve a kritiku jejích nedostatků. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti doby vznikající renesance a humanismu. Podle nedoložené pověsti v době, kdy byl děkanem svatovítské kapituly, založil Arnošt v Úvalech na místě nynějšího kostela Zvěstování Páně malý gotický kostelíček nebo kapli Zvěstování Panny Marie. V roce 1864 k 500 letům od úmrtí  arcibiskupa vznikl z iniciativy úvalského faráře  Františka Soukupa výbor na postavení sochy domnělého rodáka. Po pěti letech 30.6.1869 byla socha  Arnošta z Pardubic, jejímž autorem byl sochař Jindřich Čapek, slavnostně odhalena  na okraji Úval poblíž železniční tratě. V roce 1996 byla přemístěna do centra na náměstí Arnošta z Pardubic před budovu radnice a zrestaurována.

Další informace o soše arcibiskupa Arnošta z Pardubic jsou uvedeny v samostatném odkazu.

 

Baňka Pavel

nar. 20. 3. 1941

pedagog v oboru fotografie, umělecký fotograf

 

Studoval na ČVUT v Praze, po absolvování v roce 1963 se začal věnovat nejprve literatuře, později stále vážněji fotografii. Původní profesi výzkumného pracovníka definitivně opustil v roce 1978 a začal se plně věnovat fotografii jako svobodnému povolání. Spolupracoval s různými časopisy, zejména z oblasti architektury a designu, od 2. pol. 80. let se věnuje výhradně volné tvorbě. Od roku 1992 působí jako pedagog v oboru fotografie, nejprve v letech 1992-93 na Ohio University v USA, od roku 1994 vede ateliér fotografie na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Kromě toho přednáší na různých amerických univerzitách a vede mezinárodní workshopy fotografie u nás i v cizině. Nejčastěji vystavoval v USA (Chicago, San Francisco, Los Angeles, New York). Kromě toho se zúčastnil významných světových festivalů fotografie v Houstonu, Paříži, Moskvě a dalších městech. V České republice se prezentoval na výstavě Infinity v pražské galerii Rudolfinum v roce 2001. Výstava byla postupně reprizována v Regensburgu, v Helsinkách a v Lille.

Pavel Baňka pochází z Úval. Bydlel zde do roku 1949, pak se přestěhoval s rodiči do Tuchorazi, Tuklat, v letech Po nějakou dobu žil opět v Úvalech v letech 1969 až 1974.

 

Beberová Jindřiška

nar. 5. 1. 1922, zem. 25. 8. 1991

výtvarnice, animátorka

 

Vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, obor textilní a výtvarnictví. Po ukončení studia zhotovovala návrhy na textilní hračky, obaly na potraviny apod. V padesátých letech pracovala jako fázařka a animátorka v pražském studiu kresleného filmu Bratři v triku. Spolupracovala na filmech, které přinesly mnoho  radosti nejen dětem. Mezi nejznámější patří O víle Amálce, pohádky o krtečkovi, Rákosníček a hvězdy. Spoluvytvářela expozici animovaného filmu na zámku Kratochvíle, instruktážní diafilmy a diafilmy pro děti. Podílela se také na úvalském kulturním životě. Spolu se svým manželem Richardem  byli členy ochotnického divadelního spolku J. K. Tyl, pro který navrhovala kostýmy.

 

Benešová Hana, akad. soch.

Nar. 16. 2. 1930, zem. 6.1.2006

pedagog výtvarné výchovy, sochařka

 

V letech 1949 až 1954 studovala obor keramika v ateliéru prof. Otto Eckerta na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Po ukončení studia byla do roku 1957 výtvarnicí vývojového  střediska n. p. Duchcovský porcelán. Při své profesi se věnovala také práci pedagogické, od roku 1961 působila jako učitelka výtvarné výchovy a zároveň od roku 1979 do roku 1984 byla lektorkou  výtvarné výchovy pro Středočeský kraj. Od roku 1985 pracovala ve vlastním ateliéru v Úvalech. Věnovala se tvorbě drobné užitkové a dekorační keramiky. Zúčastnila se četných výstav v tuzemsku i zahraničí, například roku 1960 – Výstava k 15. výročí osvobození ČSSR (čestné uznání), 1962 – Mezinárodní výstava keramiky v Praze, 1966 – Faenza, Itálie, 1973 – Gdaňsk, Polsko, 1979 – Výstava k Mezinárodnímu roku dítěte Praha, 1989 – Salón výtvarného umění v Praze, 1991 – Všeobecná československá výstava v Praze, 1999 – výstava v Polabském muzeum Poděbrady, účastnila se výstav Keramono Praha, s Art Centrem se účastnila veletrhů v Mnichově. V roce 2000 se s její tvorbou mohli seznámit návštěvníci výstavy, konané v úvalském domě dětí a mládeže. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Polabského muzea Poděbrady i v soukromých sbírkách. Je autorkou plakety, kterou jsou oceňováni úvalští občané.

 

Benetka Karel

nar. 26. 5. 1895, zem. 24. 1. 1972

učitel, malíř

 

Pocházel z 12 dětí. Vystudoval učitelský ústav. Po maturitě, v době 1. světové války,  byl v roce 1915 povolán do vojenské služby. Byl raněn a po vyléčení propuštěn z vojenské služby jako válečný invalida.

Učil v Přerově nad Labem a od roku 1933 v Úvalech. Zde se po celá léta účastnil kulturního života. Spolupracoval na divadelních představeních pořádaných školou, hrál ochotnické divadlo a obdržel čestné uznání za obětavou činnost v divadelním ochotnictví. Jeho životním krédem byla neúnavná a  cílevědomá práce s dětmi. Pořádal ve škole sportovní akce. Vedl dětské recitační sbory a s nimi se úspěšně účastnil různých soutěží. Byl jmenován ředitelem školy. Po nástupu komunismu byl z funkce ředitele odvolán z politických důvodů jako osoba nežádoucí. Jeho velkou láskou bylo malování obrazů. Této činnosti věnoval mnoho času a úsilí. Vzhledem k velkému talentu dosáhl úspěchů a účastnil se výstav, např. v Úvalech, Jičíně a Kralupech n. Vlt., přestože nebyl členem Syndikátu malířů. Do důchodu odešel v roce 1959. V roce 1960 se odstěhoval do Prahy.

 

Beránek Bedřich, prof.

Nar. 20. 12. 1933, zem. 26. 1. 2018

hudebník, profesor pražské konzervatoře

 

Narodil se ve Pšovce u Mělníka v hudební rodině. Jeho otec byl kapelníkem a zakladatelem soukromé hudební školy. Během studií na pražské konzervatoři byl jako osmnáctiletý po konkurzu přijat do orchestru Hudebního divadla v Karlíně. Po absolvování konzervatoře a základní vojenské služby, během níž a krátce po ní spolupracoval s dvojicí Šašek- Vostřel, se v roce 1961 vrátil do karlínského hudebního divadla, v jehož orchestru hrál až do roku 1976. V letech 1961 až 1976 hrál rovněž v Tanečním orchestru československého rozhlasu pod vedením J. Vobruby  a v letech 1972 až 1989 v orchestru V. Hybše. V roce 1976 po úspěšném výběrovém řízení nastoupil do orchestru FOK, řízeného V. Smetáčkem. S orchestrem FOK koncertoval  po celé Evropě, v Japonsku, Jižní Koreji a Spojených státech. Hraje profesionálně na pět hudebních nástrojů. Od roku 1971 vyučuje na pražské konzervatoři. Od roku … až do své smrti žil v Úvalech.

 

Bok Josef, prof.

nar. 15. 11. 1890, zem. 26. 6. 1982

profesor na AMU v Praze

 

Narodil se v Nechanicích, okres Hradec Králové. Vystudoval pražskou konzervatoř obor flétna, klavír u prof. Rudolfa Černého, kompozici studoval u skladatele prof. Vítězslava Nováka. V roce 1913 odjel do Moskvy, kde působil v orchestru Velkého divadla.  Po návratu do Československé republiky v roce 1919 se stal profesorem na nově založené brněnské konzervatoři a sólistou v Zemském divadle v Brně. Zde se seznámil s operní sólovou sopranistkou Karlou Tichou, svou budoucí chotí. Od roku 1939 až do roku 1953 učil na pražské konzervatoři. V roce 1946 patřil k zakladatelům nové vysoké hudební školy, Akademie múzických umění v Praze, kde byl jmenován řádným profesorem, později prvním vedoucím katedry dechových nástrojů. Vykonával i čestnou funkci proděkana fakulty. Na akademii učil až do odchodu do důchodu v roce 1961. Vychoval nespočet výborných hráčů na flétnu, domácích i zahraničních, kteří získali vysoká ocenění v mezinárodních soutěžích. Uplatnil se i jako interpret v komorních tělesech a složil několik skladeb. Napsal školu hry na flétnu, která slouží dodnes k výuce hry na flétnu u nás i v zahraničí. 1. 12. 1965 mu byl za vynikající koncertní a pedagogickou činnost udělen čestný titul zasloužilý umělec. V Úvalech žil se svou manželkou Karlou Tichou – Bokovou od roku 1958.

 

Boková Karla, roz. Tichá

nar. 5. 10. 1895, zem. 22. 3. 1977

operní pěvkyně

 

Operní pěvkyně Karla Tichá se narodila v Kostelci nad Orlicí. Zpěv a klavír vystudovala u prof. Ludmily Urbanové a u operního pěvce – tenoristy Antonína Karase-Harfnera. První její vystoupení bylo v roli Mařenky ve Smetanově opeře Prodaná nevěsta v Plzeňském divadle v roce 1918. V roce 1919 byla angažována jako sólistka Zemského divadla v Brně pro první melodramatický obor. Tady během sedmnáctiletého působení vytvořila přes 100 operních postav.  Vynikala také jako koncertní pěvkyně. Nastudovala více než 20 kantát, oratorií a symfonií. Účinkovala na více než 100 celovečerních koncertech s klavírním doprovodem svého manžela profesora Josefa Boka, za něhož se v roce 1923 provdala. Poslední její vystoupení před brněnským obecenstvem bylo 20. 6. 1936. Následovala svého manžela do Prahy a věnovala se soukromému vyučování zpěvu a rodině. V roce 1958 se manželé Bokovi přestěhovali do Úval.

 

Brož Otakar

nar. 6. 8. 1877, zem. 29. 8. 1939

učitel, vlastivědný pracovník, autor odborných pedagogických spisů, ředitel školy

 

Narodil se v Korouhvi u Poličky. Studoval na gymnáziu v Litomyšli a Hradci Králové a na učitelském ústavu v Praze. Od 1. 9. 1897 učil na školách v Korouhvi, Trpíně, Telecím a Bystré na Poličsku, poté v Přerově nad Labem. V obcích na Poličsku kromě své učitelské profese byl jednatelem poličské učitelské jednoty, jako řečník, recitátor, zpěvák a hudebník vystupoval na vzdělávacích besedách Sokola a čtenářského spolku. Byl tvůrcem a režisérem ochotnických divadelních vystoupení, byl členem městské rady, místní školní rady a zastával řadu dalších veřejných funkcí. Byl známým malířem krajin a portrétů. Během svého působení na Měšťanské škole v Přerově nad Labem byl členem místní školní rady, začal publikovat v pedagogice, inicioval postavení učitelského domu, zřídil organizaci dorostu Čs. červeného kříže, založil živnostenskou školu a lidovou hospodářskou školu, pracoval v Sokole, byl režisérem a místopředsedou dramatického kroužku, členem místní školní rady a byl kronikářem obce. Učitelstvem měšťanských škol okresu byl v roce 1926 zvolen zástupcem v okresním školním výboru. 1. 9. 1928 nastoupil do funkce ředitele úvalské měšťanské školy, kterou vykonával až do roku 1937.

Byl hlavním iniciátorem, organizátorem a hlavním spoluautorem rozsáhlé knihy o historii města Úval: Úvaly jindy a nyní, 1929, Otakar Brož a Václav Sommer, 1929, 358 stran.

 

Bubák Jiří

nar. 5. 6. 1900, zem. 29. 1. 1983

zakladatel a organizátor skautské činnosti v Úvalech

Narodil se v rodině rolníka ve vesničce Hostovlice na Kutnohorsku. Absolvoval hospodářskou školu v Kolíně a nastoupil na místo pokladníka ve spořitelně v Českém Brodě. V roce 1924 byl služebně přeložen do Úval na místo vedoucího nově zřízené pobočky  českobrodské spořitelny. V Úvalech se zapojil do činnosti místní jednoty Sokol a založil v roce 1924 nový skautský oddíl, protože ten, který vznikl v roce 1919,  rok předtím zanikl. Pod jeho vedením se činnost skautingu v Úvalech úspěšně rozvíjela. V 2. světové válce byla skautská organizace zakázána, avšak vedoucí, včetně J. Bubáka, byli napojeni na podzemní odbojovou skupinu Úvod a v závěru války se aktivně zúčastnili květnového povstání v Úvalech. V letech 1945 – 1950 J. Bubák organizoval znovu obnovené skautské aktivity a byl zvolen okresním velitelem skautů českobrodského okresu. Na podzim roku 1950 byla skautská organizace opět zakázána a vedoucí činovníci, včetně Jiřího Bubáka, byli vyšetřováni akčním výborem KSČ. Jiří Bubák byl zbaven funkce vedoucího úvalské spořitelny a přeložen do spořitelny v Českém Brodě na místo pokladníka, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1960. V krátkém období let 1968 – 1970, kdy byla skautům povolena činnost, zastával místo revizora účtů oddílu. Kromě působení ve skautingu byl členem úvalského spolku zahrádkářů a Čs. svazu chovatelů drobného zvířectva.

 

Čapek Eduard

nar. 19. 2. 1884, zem. 19. 1. 1974

Obchodník se železem a kovovými starožitnostmi v Praze

 

Po narození v Třebíči se rodina odstěhovala do Prahy, Týnské ulice č. 3. V mládí byl zaměstnán v Ringhoferově továrně. Krámek se železářským zbožím koupil v roce  1909 a vlastnil ho až do své smrti, poté převzal obchod jeho syn Antonín. Zpočátku vykupoval staré železo, postupně začal některé zajímavé věci prodávat a tím si vytvořil mezi sběrateli okruh zákazníků. Byl jediným soukromým starožitníkem v Praze i v dobách socialismu a jeho obchod byl natolik unikátní, že byl známý i v zahraničí, protože patřil ke koloritu staré Prahy. Po návratu z 1. světové války koupil v Úvalech v roce 1918 rodinný domek a žil zde do roku 1938. Zemřel v Praze, pohřben je na úvalském hřbitově.

 

Dědina Jiří

nar. 18. 4. 1967

atlet – běžec

 

Atletice se věnuje od roku 1981, prošel všemi běžeckými disciplínami. Přestože trvale bydlí v Úvalech, postupně závodil za oddíly Rudá hvězda Praha, BSC Lucemburk, SSC Mariánské Lázně, Adidas team, Team Italia, TJ Slavoj Český Brod. V roce 1984 byl juniorským mistrem Evropy v běhu na 400 m. Od roku 1993 se věnoval ultramaratónu. V této disciplíně se stal čtyřikrát mistrem České republiky, na mistrovství světa v roce 1996 v Moskvě vybojoval 3. místo, byl vítězem Evropského poháru v roce 1997 a Superpoháru v letech 1997 a 1998, v roce 1997 se stal mezinárodním mistrem Německa, na mistrovství Evropy ve francouzském Belves v roce 2000 obsadil 7. místo. Osobní rekordy – maratón: 2h 23 min, půlmaratón: 1h 4 min, dvanáctihodinový běh: 142 km, běh na 100 km: 6h 42 min.

 

Dočekal Radim

nar. 7. 6. 1934

houslista

 

V Úvalech žil od roku 1936 do roku 1965. Na housle hrál od 7 let. Od 8 do 19 let byl soukromým žákem prof. Jindřicha Felda. Po maturitě na osmiletém gymnáziu, které studoval nejprve v Českém Brodě a pak v Praze, byl přijat na konzervatoř k prof. Zdeňkovi Kolářskému. Po absolvování 3. ročníku přešel na HAMU v Praze k prof. J. Pekelskému. Studium dokončil absolventským koncertem v Domě umělců v roce 1960. Během studií v roce 1959 byl přijat na výpomoc do orchestru Smetanova divadla v Praze, jehož stálým členem byl v letech 1960 až 1967. V roce 1967 byl Pragokoncertem  vyslán do švédského Helsinborgu, kde se po úspěšném konkurzu stal členem Helsinborského symfonického orchestru, kvalitního hudebního tělesa, se kterým pak až do svého odchodu do důchodu v roce 2001 hostoval v řadě zemí světa.

 

Dostál Alois

nar. 2. 7. 1858, zem. 13. 6. 1934

katolický farář, spisovatel, čestný konsistoriální rada

 

Narodil se v Kvasinách. Vystudoval gymnázium u piaristů v Rychnově nad Kněžnou, bohosloví v Praze. Po vysvěcení byl poslán do hornického města Horní Stupno u Radnic, po 7 letech odešel na faru ve Velízi na Křivoklátsku. Zde působil jen krátce. V roce 1895 se odstěhoval do Křečovic na Neveklovsku, kde bylo přifařeno 13 obcí. Na vlastní žádost byl přeřazen na farnost v Úvalech, kam se 1. června 1906 přestěhoval a působil zde až do konce života. Vedle povinností na každé farnosti se věnoval psaní povídek,  románů a divadelních her pro mládež. Byly vydávány různými nakladateli. Náměty čerpal z lidového prostředí nebo z historie. Nejvíce literárních prací, kterých bylo více než 100,  pochází z jeho pobytu v Úvalech. Dějem jsou poplatné době svého vzniku, některé z dnešního pohledu naivní, převážně však nedostupné. Je autorem první knížky o Úvalech, která byla vydána v roce 1914 pod názvem Ouvaly.  Kromě psaní povídek a románů pro dospělé i mládež se účastnil společenského života, hrál divadlo, přednášel, spolupracoval na přípravách národopisné výstavy v roce 1895. Několik let redigoval časopis Vlast. V roce 1928 obdržel od pražského arcibiskupství titul konsistorního rady. Zemřel v Úvalech. Na budově římskokatolického farního úřadu je umístěna jeho busta.

 

Drábová Eliška

nar. 7. 2. 1908, zem. 10. 11. 1991

učitelka hry na klavír a zpěvu, vedoucí pěveckého sboru Smetana

 

Narodila se v Českých Budějovicích pod rodným jménem Moižischová. Vystudovala Státní hudební konzervatoř v Praze, obor sólový a sborový zpěv, hru na klavír a varhany. Svým hlasem se řadila mezi mezzosoprány. Hrou na klavír nejprve doprovázela v kinech němé filmy, potom se věnovala výuce hry na klavír a zpěvu. Přitom vedla spolu s Antonínem Vernerem úvalský pěvecký sbor Smetana. Hrou na klavír, sólovým zpěvem a s pěveckým sborem Smetana vystupovala na veřejných oslavách a koncertech. Tato vystoupení měla podle kritik vždy vysokou úroveň. Úzce spolupracovala také se Základní školou v Úvalech, kde vedla pěvecký kroužek a hrou na klavír doprovázela rytmický kroužek pod vedením paní Tučkové. Její jemná a citlivá povaha byla odrazem hudby, kterou milovala.

 

Dufek Jaroslav

nar. 1. 10. 1924, zem. 25. 7. 2001

hudební skladatel

 

Narodil se v Úvalech, pocházel z rodu Večeřů a Dufků, v pořadí jako šestý muzikant. Vyučil se holičem, ale živnost po svém otci nepřevzal. Zájem o hudbu byl silnější. Od roku 1945 téměř 40 let hrál na trombon v orchestru STO v Úvalech. Od roku 1950 vedl dětský školní orchestr Úvaly a Studentský orchestr zemědělské školy v Liblicích u Č. Brodu. Od roku 1948 byl zaměstnán v Gramofonových závodech Praha, kdy začala jeho skladatelská činnost pochodem Hlas osvobozených, nahraným na gramofonových deskách s Posádkovou hudbou Praha. Ve svých padesáti letech vystudoval pražskou konzervatoř u prof. Neumanna, větev klavír, skladatel. Během let zkomponoval asi 150 dechových skladeb. Nejznámější z nich jsou nahrány na CD (Frýdlantský pochod; John Bladon; Nokturno pro Tebe; Líbezná; Dobrý přítel čas; Jsi krásná, Praho; Maličká vesnička v údolí; Tobě, Praho; Pražská polka; Píseň o slabikáři (na text J. Seiferta) a Leť, písničko, do nového století (tu komponoval jako poslední ve svém životě k přelomu let 2000 a 2001).  Navštěvoval hudební festivaly, kde měl přezdívku „Úvalský Kmoch“.  Velký úspěch měl koncert švýcarského dechového orchestru Jantar v září roku 1996  v úvalské sokolovně nebo koncerty dechové hudby v rámci červnových kulturních víkendů města v roce 2000 a 2001, při nichž byly hrány také jeho skladby. Jeho spolupráce s orchestry po celé republice i v zahraničí (Německo, Rakousko, USA, Švýcarsko a Anglie) byla důkazem pracovitosti, oceňovanou všemi muzikanty a projevovanou stále jeho rodině. Na rodinnou hudební tradici navázala jeho dcera, která řídí dámský dechový orchestr a též v něm hraje.

 

Elznic Jaroslav

nar. 15. 8. 1904, zem. 3. 8. 1963

hudebník, vedoucí loutkové scény v Úvalech

 

Narodil se v Novém Strašecí. Povoláním byl úředníkem. V Úvalech žil od roku 1936. Téměř čtyřicet let soustřeďoval kolem sebe lidi stejných zájmů o sport, recitaci, zpěv, hudbu a loutkové divadlo.  Stál při založení  úvalského mládežnického orchestru, z něhož vznikla kapela STO s řadou vynikajících hudebníků. Byl spoluzakladatelem a po řadu let vedoucím úvalského loutkového divadla, s nimž uskutečnil mnoho představení na loutkové scéně „Kašpárkova říše“ při Osvětové besedě v Úvalech. Místní loutkový soubor dosáhl řady úspěchů na pohostinných vystoupeních po celém bývalém českobrodském okrese i na okresních a krajských soutěžích. Vedení scény se vzdal v roce 1956 z důvodu vážné nemoci. V průběhu let vychoval v divadle řadu obětavých spolupracovníků a svých následovníků.

 

Fischer Jiří, plukovník, ing.

nar. 15. 11. 1930, zem. 17. 6. 2011

letec

 

Dětství prožil v Úvalech. Po maturitě na Vyšší průmyslové škole chemické v Praze byl v roce 1950 přijat do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Po ukončení výcviku byl zařazen jako učitel v leteckém učilišti v Olomouci a Prostějově na převážně německých letadlech Bucker 181, Arado 96 a Messerschmidt 109. Od roku 1954 sloužil jako stíhací pilot v Českých Budějovicích a v Bechyni. V roce 1958 byl ustanoven do funkce inspektora letecké navigace, bombardování a vzdušné fotografie na letounech Mig 15 bis na letišti v Mladé. Vysokoškolské studium ukončil na Vojenské akademii v Brně. Od roku 1952 se pravidelně zúčastňoval leteckých přehlídek a leteckých dnů, byl pověřován sólovými exhibicemi na leteckých dnech a předváděním letových vlastností strojů pro mnoho nejvyšších státních návštěv. Ve spolupráci s Leteckým výzkumným ústavem se podílel na ověřování vlastností nově vyvíjených zařízení. Po čistkách v armádě po roce 1969 byl spolu s dalšími příslušníky velení útvaru propuštěn do zálohy. Pak pracoval bez naděje na odpovídající zaměstnání jako topič v prádelně,  pomocný dělník v cukrovaru, řidič nákladního vozu a energetik u podniku RaJ v Lysé n. Labem. V roce 1990 byl rehabilitován, povýšen do hodnosti plukovníka a odešel do důchodu. Od roku 1996 žije opět v Úvalech.

 

Foerster Josef Bohuslav

nar. 30. 12. 1859, zem. 29. 5. 1951

hudební skladatel a pedagog v Praze a ve Vídni

 

Působil v Praze jako varhaník i kritik, vyučoval zpěv na gymnáziích, později ve Vídni na konzervatoři. Po 1. světové válce se vrátil do Prahy a byl jmenován profesorem na konzervatoři, v letech 1931 – 1939 působil jako prezident České akademie věd a umění. Jeho rozsáhlé skladatelské dílo je povahou tradicionalistické, lyrické založení skladeb se projevuje nejvíce v tvorbě vokálních děl. Je autorem oper (Eva), symfonií, sborů, zhudebněných básní, komorních děl a děl církevních (Stabat mater, Missa glagolitica). V letech 1923 až 1926 trávil v Úvalech letní prázdniny u přítele  M. Vondráčka. Hrál v úvalském kostele na varhany a hudebně doprovázel svou choť, zpěvačku Bertu Lautererovou.

 

Fott Josef

nar. 4. 10. 1908, zem. 29. 3. 1994

stavební technik, projektant, plk. ve výslužbě

 

Pocházel z rodiny rolníka z Vrátkova u Č. Brodu. Pro výborný prospěch na měšťanské škole byl doporučen ke studiu na Vyšší průmyslové škole stavební v Praze, kterou absolvoval s vyznamenáním. Na studia si sám vydělával doučováním slabších spolužáků a rýsováním výkresů pro stavební firmy. Po absolvování průmyslové školy nastoupil do zaměstnání u stavitele Fantla v Praze-Vinohradech. V té době, kolem roku 1936 bydlel v Úvalech. Mezi jeho první stavby patřila úvalská sokolovna, na které strávil po zaměstnání veškerý svůj volný čas. Na budování úvalské sokolovny a nadšení, které úspěšně dokončenou stavbu doprovázelo, vzpomínal celý život. V roce 1937 se odstěhoval do Prahy. Za okupace pracoval na Ministerstvu zemědělství v Praze, kde jeho hlavní činnost spočívala v poskytování výhodných subvencí pro zemědělské stavby. Zapojil se do riskantní práce v odbojové skupině sekčního šéfa Topola, později popraveného za heydrichiády, a jen díky statečnosti zatčených lidí nebyl prozrazen. Po okupaci pracoval na vojenských stavbách ministerstva národní obrany, kde dosáhl hodnosti majora. V padesátých letech byl při čistkách na ministerstvu zatčen, spolu s dalšími nevinně odsouzen a zbaven důstojnické hodnosti, která mu byla navrácena až po plné rehabilitaci v roce 1990. Po propuštění z jedenapůlletého vězení pracoval ve státním projektovém ústavu Dřevoprojekt a Skloprojekt,  podílel se na mnoha stavbách jako hlavní inženýr. Svými schopnostmi a pílí se vypracoval na vedoucího stavebního střediska se stovkou pracovníků, přestože se politicky nikdy neangažoval. Jeho zásluhy o vybudování úvalské sokolovny připomíná pamětní deska u vchodu do sálu.

 

Hluchaničová Miluše, roz. Kavánová

nar. 2. 6. 1940

výtvarnice

 

Narodila se v Úvalech,  kde do roku 1969 bydlela. Studovala na střední umělecko průmyslové škole, po maturitě nastoupila ve studiu animovaných filmů Bratři v triku v Praze jako výtvarnice. Spolupracoval na velkém počtu kreslených animovaných pohádek, seriálů a televizních večerníčků vyráběných pro tuzemsko i zahraničí, například Králíci v klobouku, Štaflík a Špagetka, Nils a divoké husy, Já Baryk a dalších. Podílela se také na filmech pro Weston Woods USA podle zahraničních pohádkových knížek (Tři loupežníci, Pasáček vepřů, Císařovy nové šaty, Šťastné sovy, Ošklivé kačátko, Zlatovláska a další).

 

 

Horálková Helena

nar. 29.5.1933 , zem. 9.1.2013

výtvarnice a animátorka

 

Dcera  Růženy Horálkové-Bartákové, učitelky výtvarné výchovy a ručních prací na místní škole, výtvarnice místního ochotnického divadla. V Úvalech žila do roku 1945. Studovala Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze – obor divadla loutek u prof. Richarda Landera, poté Loutkářskou akademii  muzických umění – obor dramaturgie. V roce 1958-1960 pracovala jako návrhářka scény loutek v Krajském krušnohorském divadle i pro místní ochotnické soubory. V roce 1960 se přestěhovala do Prahy a dalších 25 let pracovala u kresleného a loutkového filmu. Spolupracovala např. na filmech  Z.Millera “O krtečkovi”, na Čapkových pohádkách “O pejskovi a kočičce” a  “Pošťácké pohádce”, je autorkou výtvarného návrhu a provedení filmu Z.Smetany “Voda čerstvosti” podle pohádky J. Š. Kubína. V letech 1972-2002 vytvářela perníkové Betlémy pro kostel sv.Matěje. Z jejího zájmu o národopis vycházejí i  její vystřihovací  Betlémy s postavami v lidových krojích z celé republiky z let 1996-2000 a Betlém- omalovánky z roku 2001.

 

Hrdina František

nar. 17. 10. 1882, zem. 20. 5. 1963

zakladatel hudební školy v Úvalech, skladatel

 

Jeho život byl spojen s hudbou. Jeho strýc, carský kapitán Josef Hrdina, řídil v Rusku plukovní hudbu u 15. donského kozáckého pluku a vojenskou kapelu pohraniční brigády střelců. V zimě roku 1904, kdy byl František Hrdina u strýce plukovním kapelníkovým pomocníkem, složil pro něj svou první skladbu, pochod s názvem En avant (Vpřed). Po návratu do Čech zkomponoval řadu skladeb pro housle a klavír. Působil v Protivíně, kde vyučoval hru na housle. Do Úval se přestěhoval v roce 1924 do Nerudovy ulice  č. 130. Počátkem školního roku 1926 založil první hudební školu v Úvalech pro 1. až 6. ročník. V této tradici pokračovala i jeho dcera Libuše Hrdinová až do 60. let 20. stol.

 

Janeček Alois (Pardubský)

nar.  3. 12. 1894, zem. 18. 9. 1974

akademický malíř

 

Vystudoval malířství u profesora Šumana na akademii v Mnichově. Po návratu do Čech se věnoval krajinomalbě. Náměty na své oleje a pastely čerpal na Českomoravské vysočině (Přibyslavsko), v Orlických horách, na Turnovsku, v Posázaví, v Tatrách, v Dalmácii a ve středních Čechách (Úvaly, Jirny). Mimo výtvarné činnosti se za první republiky stal ochotnickým hercem, později i členem činohry Národního divadla, kde stál po boku známých herců, např. J. Marvana, J. Vojty, Z. Štěpánka, E. Kohouta a dalších.  Do Úval přišel v roce 1933. I tady se zapojil do kulturního života. Účastnil se několika ochotnických představení spolku J. K. Tyl jako herec, režisér a scénárista. Hrál i loutkové divadlo.  Pokračoval v malování a pořádání výstav. V roce 1943 se odstěhoval do Jiren, kde se rovněž podílel na ochotnické a sokolské činnosti a maloval. Po Únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu československých výtvarníků z důvodu, že jeho práce nezobrazují dostatečně budovatelskou tematiku. Poté byl zaměstnán v ČKD v Praze. Jeho dílo bylo prezentováno na výstavách v Přibyslavi, Kyšperku, Polné,  Počátkách, Frenštátu, Bělé p. Bezdězem, Čelákovicích, Jirnech a dalších městech. V Úvalech vystavoval v roce 1936 společně s Karlem Benetkou, v dalších letech až do roku 1941 samostatně. Ukázky jeho tvorby mohli zhlédnout návštěvníci výstavy v úvalském domě dětí a mládeže v roce 2000. Jeho obrazy jsou většinou v soukromých sbírkách.

 

Jankovský Emanuel

nar. 3. 7. 1927, zem. 25. 11. 2023

profesionální hráč na akordeon

 

Narodil se v Kouřimi, do Úval se přistěhoval s rodiči v roce 1937.  Otec Vladimír Jankovský byl v době represí po atentátu na říšského protektora Reinharda Heidricha v červnu 1942 bez důvodu předvolán na gestapo a 3.července 1942 bez soudu popraven. Proto syn Emanuel začal pomáhat své matce v rodinném obchodě  a v roce 1945 se zde vyučil. Byl spoluzakladatelem úvalského orchestru STO. V prvním roce základní vojenské služby (1949) hrál na klarinet ve vojenské hudbě v Čáslavi, druhým rokem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Vystudoval státní konzervatoř u prof. Bláhy. V armádním souboru zůstal prakticky až do důchodu. Účinkoval jako orchestrální hráč i sólista na akordeon. S orchestrem navštívil nejen většinu států Evropy, ale i např. Tunisko, Alžírsko, Irák, Vietnam, Čínu, Kubu a další země. I v důchodu ještě občas účinkuje při příležitostných hudebních akcích.

 

 

Jánský Josef

nar. 9. 5. 1886, zem. 17. 10. 1974

učitel a ředitel školy v Úvalech, činovník Sokola a člen spolku Smetana

 

Narodil se v Čivicích u Pardubic, kde absolvoval dvojtřídku, poté navštěvoval reálku v Pardubicích a učitelský kurs v Praze. V letech 1906 – 1910 učil ve Skramníkách v okrese Český Brod, v roce 1910 byl přeložen do Úval. V 1. světové válce 1914 – 1918 byl raněn a dostal se do ruského zajetí. Po skončení války se vrátil do Úval, kde se oženil a založil rodinu. Na úvalské škole působil až do roku 1948 jako odborný učitel přírodopisu, fyziky, později zpěvu a ruského jazyka, byl správcem živnostenské školy zřízené při úvalské škole a v letech 1937-1939 zastával funkci ředitele. Kromě učitelské profese byl činný ve spolku Smetana ve sboru i orchestru a byl významným členem úvalského Sokola, kde působil 42 let (kronikář, jednatel, náčelník, starosta) a též se zasloužil o vybudování první sokolské tělocvičny. Ve funkci starosty Sokola byl v roce 1939 zatčen gestapem a krátkou dobu vězněn v Drážďanech a v Praze na Pankráci.

 

Kaňková Miloslava, roz. Aggermannová

nar. 5.12. 1927 v Horních Počernicích, zem. 3. 2. 2021

keramička, výtvarnice, učitelka

 

V Úvalech žije od roku 1935. Ve čtyřicátých letech studovala na Odborné škole keramické v Praze u profesorů Vokálka, Turského a Znoje, potom byla totálně nasazena ve firmě Elektrospol v Úvalech. Po válce vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou u prof. Bedřicha Štefana a Jana Kavana se zaměřením na keramiku a sochařství. Vedle vlastní tvorby zaměřené na figurální keramiku se věnovala pedagogické činnosti, vedla výtvarné kroužky na základní škole v Praze a v domě dětí. Od roku 1986 učí na Základní umělecké škole v Čelákovicích.  Od poloviny 70. let do roku 1987 ilustrovala časopis Život Úval. Své práce prezentovala na společných výstavách pod názvem Sympozia výtvarníků pedagogů na řadě míst v Čechách i na Slovensku, dvakrát i v Polsku. V roce 2002 uskutečnila samostatnou výstavu v galerii Kruh ve Znojmě a v roce 2003 vystavovala společně se svojí vnučkou Kateřinou v galerii Městského domu dětí a mládeže v Úvalech.

 

Kaplan František

nar. 7. 2. 1862, zem. 24. 12. 1948

zakladatel a významný činovník Sokola v Úvalech

 

Převážnou část života pracoval ve službách pošty. V roce 1905 nechal postavit dům v Havlíčkově ulici č. p. 171, kde byl umístěn i poštovní úřad a v něm zastával řadu let poštmistra. Byl v Úvalech všestranně činný. Se svou ženou se věnoval ochotnickému divadlu, práci v okrašlovacím spolku, po určitou dobu byl i členem zastupitelstva obce, v době 1. světové války i starostou obce. Největší osobní úsilí, nadšení a nemalé finanční prostředky věnoval úvalské jednotě Sokola, kde byl zakladatelem, dlouholetým činovníkem a mecenášem. Společně s J. Fottem se velmi zasloužil o stavbu sokolovny. Cvičil na všech sokolských sletech uskutečněných před druhou světovou válkou. Za tuto všestrannou a dlouholetou činnost v Sokole Úvaly byl zvolen čestným starostou jednoty. Po odchodu do penze s titulem vrchního poštmistra působil ještě delší čas v Občanské záložně v Úvalech.

 

Kejř Jaroslav, ing. arch.

nar. 15. 3. 1923, zem.  5. 7. 1969

architekt, malíř

 

Pocházel z rodiny úvalského legionáře Jaroslava Kejře, který bojoval za 1. světové války v čs. legiích v Rusku. Již v mládí projevil zájem o sport, skauting, malování a divadlo. Už jako student vytvářel návrhy dekorací pro úvalské divadelní spolky Sokol a J. K. Tyl. V letech 1945 až 1951 vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Počátkem šedesátých let 20. stol. byl odsouzen na pět let ve smyšleném hospodářském procesu proti republice. Během výkonu trestu byl vybrán do skupiny vězňů k práci na projektu Sportovní haly v areálu Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Po uplynutí poloviny trestu byl propuštěn. V dalších letech se mimo své zaměstnání podílel v Úvalech na práci stavební komise, projektoval přestavbu kulturního domu, základní školy a sportovního areálu Sokola. Po jeho smrti byly všechny zachované projekty odvezeny neznámo kam. Po sametové revoluci v roce 1989 byl rehabilitován v celé rozsahu původní obžaloby. Amatérsky se zabýval malováním. Této zálibě se  věnoval pro radost, aby mohl svými obrázky potěšit své nejbližší a známé.

 

 

Kejř Vladimír

nar. 20. 1. 1929, zem. 9. 5. 1981

sportovní gymnasta, trenér

 

Dětství a mládí prožil v Úvalech domě čp. 109 v sousedství hotelu U Českého lva, kde měl jeho otec kovárnu. Řemeslu se vyučil, ale nevěnoval se mu. Převládl u něho zájem o tělesnou výchovu. V letech 1944 – 1947 hrál kopanou za SK Úvaly a házenou za Sokol Úvaly. V zájmu lepší sportovní přípravy přestoupil v roce 1947 do Sokola Žižkov. Talent a píle ho přivedly v letech 1950 – 1957 do československého reprezentačního družstva sportovních gymnastů. Zúčastnil se 25 mezistátních utkání, byl na dvou olympijských hrách. Významně se podílel na úspěšném vystoupení družstva gymnastů na 16. letních olympijských hrách v roce 1956 v Melbourne. Československé družstvo obsadilo v olympijské soutěži 4. místo za SSSR, Japonskem a Finskem. V celkovém hodnocení jednotlivců v soutěži sportovních gymnastů obsadil V. Kejř 23. místo, ze šestičlenného čs. družstva byl podle bodového hodnocení po povinných a volných sestavách třetím nejlepším závodníkem. Na jednotlivých nářadích dosáhl těchto výsledků: kůň na šíř 27. místo, kruhy 19. místo, přeskok 11. místo (byl nejlepším z našich závodníků v této kategorii), bradla 33. místo, hrazda 33. místo, prostná 23. místo. V roce 1956 obdržel titul Mistr sportu. Na radu lékaře se v roce 1957 vzdal závodní činnosti. Po ukončení závodní dráhy se věnoval trenérské práci v ATK Praha a byl pracovníkem okresního výboru Čs. svazu tělesné výchovy v Gottwaldově (Zlíně). Rád se vracel do Úval, kde také nečekaně zemřel ve věku 52 let.

 

Kloss Vilém

nar. 21. 1. 1904, zem. 22. 4. 1986

varhaník v úvalském kostele

 

Studoval v Praze  a ve Vídni, vysokoškolská vzdělání nedokončil. Za první republiky a za německé okupace byl zaměstnán na úvalském obecním úřadu, po válce na místním národním výboru. Ovládal němčinu a hru na klavír a varhany. Na jaře roku 1923 se stal v úvalském kostele Zvěstování Páně varhaníkem. Brzy poté vznikl kostelní smíšený sbor a orchestr, vedený sbormistrem JUDr. Aldorfem. Za jeho   působení ve prospěch úvalské farnosti mu v jubilejním roce 1973  poděkoval osobním dopisem pražský biskup František Tomášek. Varhaníka vykonával až do roku 1982, kdy utrpěl těžký úraz pravé ruky a dále nemohl už hrát. Byl velmi skromný člověk a obohatil hudební život v Úvalech.

 

Kočárník Miroslav

nar. 25. 4. 1934, zem. v Praze

trumpetista, vedoucí orchestru Combo

 

Už v šesti letech se začal učit hrát na housle v úvalské hudební škole pana Hrdiny. V roce 1955 založil při úvalské základní škole pěvecký kroužek s vlastním hudebním doprovodem. Při studiu na obchodní akademii se začal věnovat hře na trubku. Po absolvování obchodní akademie se definitivně rozhodl pro životní dráhu muzikanta a absolvoval Státní hudební konzervatoř v Praze. Během základní vojenské služby byl členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, po ní v roce 1961 vyhrál konkurs do Symfonického orchestru Československého rozhlasu. S tímto hudebním tělesem vystupoval v průběhu 33 let na mnoha koncertech Pražského jara a absolvoval i mnoho uměleckých zájezdů do zahraničí. Souběžně s provozováním hlavního zaměstnání hrál v pražských tanečních orchestrech Václava Zelinky, Karla Kesla, Vlastimila Kloce, z dechových orchestrů se Švitorkou, Českou muzikou, Zlatou muzikou a dalšími.  V roce 1957 byl na doporučení Josefa Votruby, vedoucího úvalského orchestru STO, přijat na místo trumpetisty. Po čtyřech letech z orchestru STO odešel a v roce 1962 založil vlastní taneční orchestr Combo Mirka Kočárníka, který byl složen nejprve z úvalských muzikantů. Později orchestr přesídlil do Prahy do Národního domu na Vinohradech, kde působil téměř 30 let. Ani v důchodovém věku a v době elektronických hudebních nástrojů na dobrou hudbu nezanevřel a pokračuje v hraní v kapele menšího obsazení.

 

Kotlabová Alžběta

nar. 1. 10. 1913, zem. 23. 7. 1987

osobnost kulturního života v obci

 

Jméno Alžběty Kotlabové je synonymem kulturního a společenského života v Úvalech nejen v době, kdy byl otevřen nový kulturní dům, ale i v následujících třiceti letech. Při práci v Osvětové besedě organizovala jazykové kurzy, výuku na hudební nástroje a vlastivědné zájezdy. Stála u zrodu myšlenky pořádat v obci taneční kurzy a pomáhala zakládat taneční klub. Její jméno je spjato se zahájením vydávání měsíčníku Život Úval v roce 1959, v jehož redakci pracovala 20 let. Aktivně se zapojila do činnosti výboru tělovýchovné jednoty TJ Sokol, po několik let do roku 1978 zastávala funkci předsedkyně jednoty.

 

Kouba Adolf, prof.

nar. 20. 5. 1926, zem. 22. 2. 1993

dirigent orchestrů a pěveckých těles, profesor hudební výchovy

 

Narodil se v Bělé p. Bezdězem. Po absolutoriu Obchodní akademie v Mladé Boleslavi studoval od roku 1946 do roku 1950 na pražské konzervatoři, poté do roku 1954  na pražské Akademii múzických umění u prof. Dědečka a prof. Václava Talicha. V letech 1950 až 1957 žil v Úvalech u svého strýce Trávníčka. Kromě studií se v Úvalech věnoval kulturní činnosti, založil úvalský symfonický orchestr a dirigoval ženský pěvecký sbor a chrámový sbor. Po odstěhování z Úval působil v Ostravském symfonickém orchestru, po čtyřech letech přijal angažmá v divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde byl prvním asistentem šéfdirigenta Leo Vašaty. Protože se odmítl politicky angažovat, musel odejít do Krajského domu osvěty v Liberci a později do lázní Libverda, kde pracoval jako kulturní referent. V květnu 1966 využil pozvání na mozartovský hudební festival do Salzburgu, kde získal stipendijní pobyt. Vzhledem k politické situaci v tehdejším Československu se v roce 1971 rozhodl trvale zůstat v Rakousku. Do roku 1992 vyučoval hudební výchovu na dvou vídeňských gymnáziích a řídil poloprofesionální chrámový sbor a orchestr, ve kterém účinkovali i někteří členové Vídeňských filharmoniků. Každé Vánoce dirigoval na Štědrý den Rybovu Českou mši vánoční v německém originále, kterou natočil i rakouský rozhlas  a televize. Československo mohl navštívit až v prosinci 1989. Nabízel spolupráci při vzdělávání českých mladých dirigentů za minimální odměnu, ale jeho nabídky nebyly vyslyšeny.

 

Kovář Oldřich, ing.

nar. 28. 6. 1926,  zem. 4. 4. 2000

projektant, člen úvalského kvarteta  a orchestrů

 

Narodil se v Chroustově u Kopidlna, od narození žil v Úvalech. Po absolvování ČVUT v Praze nastoupil v roce 1953 jako projektant do Státního ústavu dopravního projektování v Praze. Po listopadové sametové revoluci v roce 1989 byl spoluzakladatelem Občanského fóra v Úvalech a později několik let předsedou Občanské demokratické strany. Na počátku roku 2000 začal pracovat v přípravném výboru pro oslavy 700 let od první zmínky o Úvalech. Od mládí byla jeho zálibou hudba. Hrál housle v Úvalském komorním orchestru pod vedením Adolfa Kouby. Spolu s Jiřím Štorkem, Antonínem Vernerem a Václavem Stárkem založili kvarteto a hráli v chrámu Páně v Úvalech. Později s několika nadšenci v podniku, kde pracoval, společně založili Symfonický orchestr SUDOP a pořádali mnoho koncertů s významnými osobnostmi kulturního života. Po odchodu do důchodu odešel do Komorního orchestru Akademie. S novým obsazením kvarteta, již v důchodovém věku, koncertoval také v úvalském městském domě dětí a mládeže.  Koncertu Komorního orchestru Akademie při červnových oslavách 700 let Úval se už nedožil.

 

Kožíšek Josef

nar. 6. 7. 1861, zem. 6. 7. 1933

spisovatel, pedagog

 

Narodil se v učitelské rodině v Lužanech u Přeštic, vystudoval reálné gymnázium v Plzni, roku 1881 učitelský ústav v Příbrami. Vyučoval v Měčíně, Třeboradicích, Klecanech, Zápech a  Horní Nové Vsi.  V roce 1920 nastoupil do literárního oddělení Státního literárně-pedagogického nakladatelství v Praze, kde byl správcem, později ředitelem literárního oddělení. V roce 1927 odešel do výslužby a žil v Úvalech v domě č. p. 467. Je autorem nejen teoretických studií z pedagogiky, ale především povídkových knížek a básnických sbírek pro děti. Pro pedagogy napsal Dvě přednášky o vyšším vzdělání učitelstva (1907), O reformě učitelského vzdělání (1908), Počátky čtení (1914), Průvodce ke slabikáři pro lid (1921) a Rozpravy o čtení elementárním. Podílel se na tvorbě osmidílné čítanky pro obecné školy Ráno. Výsledkem jeho dlouhodobých studií jsou slabikáře Poupata  (1913) a Studánka, které provázely několik generací prvňáčků a byly přeloženy i do cizích jazyků.  Knižně byly vydány jeho sbírky povídek a básniček pro malé děti: Doma i na sluníčku (1890), Jiskry a plamínky (1893), Chudobky u cest (1901), Pozdravy domů a z domova, Deset koťat batolat (1891), Oku i srdéčku (1891), S andílky a motýlky (1894), Veselé táčky (1897), Krakonošův dar (1923), Pohádka lesa a další. Některá jeho díla vyšla i v pozdější době, například výbor básní Dětem (1960), Děti z boudy – výbor z próz (1971), Ráno – výbor z díla (1972), Pohádka lesa (1995), Na výsluní (1998), Polámal se mraveneček (2003). Kožíšek vytvořil základ literatury pro děti, z něhož vycházely další generace autorů. Pro úvalskou školu složil Hymnu úvalských škol, kterou zhudebnil Josef Štancl. Ve školním roce 1926/27 byl ředitelem úvalské měšťanské školy. Zemřel v den svých 72. narozenin v Úvalech.

 

Kramář Jaroslav, dr. ing., DrSc.

nar. 21. 4. 1916, zem. 5. 12. 2008

vědecký pracovník v elektrotechnice

 

Narodil se v Č. Budějovicích, kde absolvoval střední školu. Studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze zakončil státní zkouškou v červnu 1939. V roce 1959 obhájil na ČVUT doktorandskou disertační práci a v roce 1967 obhájil titul doktor přírodních věd. Od roku 1939 byl zaměstnán u firmy Philips, a.s., v Praze, která po znárodnění nesla název Tesla. V roce 1951, kdy se výroba elektronek přestěhovala do Rožnova p. R., přešel do Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích u Prahy, kde setrval až do odchodu do penze v roce 1986. Na přelomu 50. a 60. let vyučoval několik let na Vysoké škole dopravní v Praze a poté v Žilině. Byl dlouholetým členem Československé vědeckotechnické společnosti, kde zastával funkci předsedy odborné sekce Nové přeměny energie. Přibližně 90 prací uveřejnil v odborných časopisech a sbornících se zaměřením na technologii elektronických prvků, na jejich funkci v elektronických obvodech, měřicí metody apod. Je autorem knih Měření přijímacích elektronek (1961), Elektronika I. (1961), Elektronika II. (1963), z francouzštiny přeložil publikaci autorů R. Bonnefillea a J. Roberta: Principes généraux des convertisseurs directes d’energie vydanou pod českým názvem Přímé přeměny energie (1977). Je autorem, případně spoluautorem, 18 patentů z oblasti technologie, elektronických obvodů a měřicí techniky. Dlouhodobě pracoval ve Českém svazu ochránců přírody.

 

Krupka Lubomír

nar. 19. 1. 1953

knihař, tiskař, autor uměleckých knižních vazeb

 

Vyučil se ručním sazečem (1968 – 1972) a knihařem (1973 – 1976). V letech 1972 – 1977 vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou  v Praze. V rozmezí let 1976 – 1977 absolvoval restaurátorský kurs. Díla Krupkových vynikají nápaditostí a dokonalým řemeslným zpracováním. Jsou zastoupena v Moravské galérii v Brně, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Buch und Schrift Museu v Lipsku a v dalších soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Manželé Krupkovi se zúčastňují skupinových výstav, na nichž dosáhli významných ocenění (ceny Trienále). Pořádají též samostatné výstavy (1992 Galérie Litera Praha, 1998 Písecké muzeum, 1999 Městská knihovna Heidelberg, 2000 Paříž,  2001 Ústí n. Labem). V Úvalech, kde trvale žijí a pracují,  představili svoji tvorbu na výstavách v roce 2000 a 2003.

 

Krupková Miroslava

nar. 20. 8. 1953

knihařka, autorka uměleckých knižních vazeb

 

V letech 1968 – 1971 se vyučila knihařkou. V roce 1976 dokončila Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. S manželem Lubomírem pracují od roku 1985 jako samostatní knihaři. Disponují vlastním nakladatelstvím Ve stráni.

 

 

Kubín Jan

nar. 5. 2. 1885, zem.  25. 4. 1934

podnikatel, majitel továrny VEGA

 

Narodil se v Dolní Javoři v okrese Nová Paka v rodině rolníka. Vyučil se pekařem. V roce 1909 se oženil v Liberci a nedlouho poté přesídlil do Prahy, kde si na Žižkově otevřel vlastní obchod s pečivem a cukrovinkami. V letech 1919 – 1920 začal v Úvalech budovat výrobnu na umělé tuky a pekařské slady. S účinnou pomocí celé rodiny se mu postupně dařilo výrobu rozšiřovat, a tak v průběhu 20. a 30. let 20. stol. vybudoval první a v té době jedinou českou továrnu na umělé tuky, slady a další přípravky pro profesionální pekaře i pro domácnosti. Výrobky nesly značku VEGA a  získaly diplomy a čestná uznání na mnoha výstavách v republice i v zahraničí. Při budování  továrny Jan Kubín velmi podpořil počet pracovních příležitostí v Úvalech a okolí, a to zejména v době hospodářské krize ve 30. letech 20. stol. Byl typem uvědomělého českého průmyslníka. Pro Úvaly nechal vybudovat koupaliště a prosadil betonové chodníky na hlavních úvalských ulicích. Zemřel v Úvalech ve věku 49 let.

 

Líha  Jaroslav

nar. 11. 5. 1925, zem.  19. 2. 2001

hudebník

Vystudoval táborskou reálku, pak se vyučil zámečníkem. Pokračoval na průmyslové škole v Děčíně, odkud dostal doporučení na ČVUT v Praze. Zde byl dva roky, poté nastoupil vojenskou službu. V roce 1951 se v Úvalech oženil s Hanou Jandourkovou. Již od mládí se věnoval hudbě. V roce 1953 vstoupil do orchestru STO jako trumpetista. V roce 1959, po odchodu kapelníka Jana Votruby, se ujal vedení tohoto orchestru. Po celých 15 let psal aranžmá pro všechny hudební nástroje, sám téměř na všechny hrál. V orchestru STO ukončil činnost v roce 1970 ze zdravotních důvodů.

 

Lindner Reinhold

nar. 1880,  zem.1935

zakladatel DTJ Rovnost v Úvalech

 

Byl absolventem průmyslové školy, později se stal kovotepcem. Sport pěstoval od raného mládí a postupem času se vypracoval na dobrého gymnastu. Začínal jako člen Sokola v Praze-Holešovicích. Po neshodách v této jednotě v roce 1903 ze Sokola vystoupil a odstěhoval se do Úval. Zde začal propagovat tělovýchovu mezi mládeží a výsledkem jeho snah bylo v roce 1909 založení Dělnické tělocvičné jednoty Rovnost. Práci v této jednotě věnoval veškerý svůj volný čas a dosáhl toho, že jednota krátce po založení počtem cvičícího členstva předstihla na nějaký čas i Jednotu sokolskou. Jeho organizační schopnosti ocenil i tehdejší starosta Sokola F. Kaplan a zval ho ke vstupu do sokolských řad. Nabídku R. Lindner odmítl a věnoval se dále práci v DTJ Rovnost, nejvíce ve funkci náčelníka. Za obětavou činnost se ale nedočkal vděku ani uznání. Po rozkolu v DTJ se věnoval hudbě. Založil Tamburašský dělnický sbor v Úvalech, který se pod jeho vedením rozrostl na velké těleso o 35 členech.

 

Mahler Zdeněk, PhDr.

nar. 7. 12. 1928, zem.17.3.2018

spisovatel, filmový scénárista

 

V roce 1951 absolvoval Filosofickou fakultu UK v Praze. Postupně byl redaktorem Čs. rozhlasu, asistentem na FAMU, tiskovým tajemníkem ministerstva školství a dramaturgem Laterny magiky. Od roku 1961 je profesionálním spisovatelem. Je autorem prozaických knih Indický hlavolam, Sbohem, můj krásný plameni, Spirituál bílého muže a populárně historické publikace Katedrála. Spolupracoval na filmech Nebeští jezdci, Flirt se slečnou Stříbrnou, Svatba jako řemen, Božská Ema, Koncert na konci léta, Amadeus a Zabudnite na Mozarta. Je autorem televizních dokumentů Katedrála o třech dějstvích a Ano, Masaryk, které moderoval. V Úvalech bydlel v letech 1930 až 1933. V březnu roku 2000 navštívil Úvaly a v rámci výstavy T. G. Masaryk ve fotografiích a dokumentech besedoval s občany o prvním československém prezidentovi.

 

Majerová Marie

nar. 1. 2. 1882 v Úvalech, zem. 16. 1. 1967 v Praze

spisovatelka

 

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová)  byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy a novinářka. Po 2. světové válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně velmi dobré autorky. Narodila se v Úvalech v domě č. p. 18. Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, pak pobývala v Budapešti, ve Vídni a v Paříži, kde pracovala jako služka. Byla ovlivněna anarchistickým kroužkem kolem S.K. Neumanna a básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálně demokratickém hnutí a v roce 1921 okamžitě vstoupila do komunistické strany. V té době již pracovala pro Rudé právo. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila. Pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po 2. světové válce se do řad komunistické strany vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim. V prvním literárním období se zaměřila na psychologické romány se zřetelem na ženské hrdinky. Hlavními postavami byly ženy zklamané a podvedené životem (Panenství, Mučenky). Dalším obrazem literárního zájmu byly ženské proletářky (Náměstí republiky, Nejkrásnější svět, Přehrada). Ve 30. letech 20. stol. přešla v románech k socialistickému realismu (Siréna, Havířská balada). Pro děti napsala mnoho povídek a novel (např. Robinsonka). Úvaly často navštěvovala, osobními finančními dary významně přispěla na stavbu kulturního domu.

 

Martinovský Ivan, PhDr. ing.

nar. 6. 1. 1937, zem.11.3.2015

archivář a historik, specialista na ochranu archiválií

 

Narodil se v Úvalech a zde žil trvale do roku 1961. Po absolvování Střední průmyslové školy chemické v Praze vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích a  v letech 1961-1972 pracoval jako technolog výroby barviv ve Spolu pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L. V letech 1967-1973 studoval na Filosofické fakultě UK v Praze obor archivnictví, studium zakončil v roce 1975 rigorózní zkouškou z oboru čs. dějin a pomocných věd historických. V letech 1972-1983 pracoval v Okresním archivu v Ústí n. L., v letech 1983-1997 v Archivu města Plzně, od roku 1984 zastával funkci ředitele.  Od roku 1997 je v důchodu. V období 1975-1985 byl předsedou odborné komise pro konzervaci a ochranu archiválií při archivní správě ministerstva vnitra,  1991-1997 členem národního komitétu historických věd, 1990-1996 předsedou České archivní společnosti. Od roku 1990 je členem vědecké archivní rady ministra vnitra ČR, redaktorem a členem redakčních rad několika odborných časopisů a sborníků. Jeho publikační činnost je zaměřena na české právní a správní dějiny v 15. až 16. století a na regionální dějiny severních a západních Čech.

 

Masák Miroslav, prof. ing. arch.

nar. 23. 5. 1932

architekt

 

Narodil se v Úvalech. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Stal se výraznou postavou libereckých architektů a zakladatelem legendárního ateliéru Školka Sial. Od ledna 1990 spolupracoval s prezidentem republiky V. Havlem jako jeho poradce a ředitel kulturní sekce Kanceláře prezidenta republiky. Je autorem řady významných návrhů staveb, například kaple pro norský Storsand, Galerie umění ve Washingtonu, Památníku proti násilí v arizonském  Scottsadle, nákupního střediska v Liberci, obchodního domu Máj v Praze, lyžařského stadionu ve Svatém Petru, renovace Veletržního paláce pro Národní galérii, interiérů kanceláří prezidenta republiky na Pražském hradě a renovace prezidentské rezidence v Královské zahradě. Je nositelem ceny V. Karfíka a získal řadu ocenění v národních a mezinárodních přehlídkách a soutěžích. Jeho práce byly vystaveny na mnoha zahraničních výstavách a publikovány v předních světových časopisech a publikacích. Nebyl a  není členem politických stran, ale byl členem koordinačního výboru Občanského fóra od 20. 11. 1989. V průběhu let pracoval v předsednictvu Svazu českých architektů, České komory architektů, byl místopředsedou Rady Pražského hradu, členem národního komitétu Icomos, pracovních skupin AK vlád  ČR a SR a členem několika vědeckých rad fakult a škol. Následně  působil jako externí profesor na fakultě architektury VUT v Brně. Pochází z rodiny úvalských rodáků. Dědeček Alois Procházka byl mimo jiné velitelem úvalských hasičů, druhý dědeček Josef Masák byl náčelníkem Sokola, nadšeným ochotníkem a zpěvákem spolku Smetana. Strýc Josef Masák zakládal v Úvalech skautské hnutí, další strýc Mirek Procházka byl významným úvalským sportovcem a třetí strýc, předčasně zesnulý Jan Procházka, byl nadějným žákem Josefa Myslbeka. Architekt Masák se s úvalským Sokolem zúčastnil X. a XI. všesokolského sletu, byl spoluzakladatelem oddílu atletiky, hráčem a funkcionářem úvalské házené. Od konce 2. světové války do roku 1949 byl členem skautské organizace. Působil též jako dirigent pěveckého souboru Marie Majerové. V průběhu devadesátých a desátých let spolupracoval s vedoucími představiteli města na otázkách územního plánu a při řešení konkrétních investičních záměrů. Je čestným občanem města.

 

Mikota František

nar. 14.2.1924 v Úvalech, zem. 11.8.1972

volejbalový reprezentant ČSR

 

S volejbalem začínal v klubu Spojené osady starý ostrov (SOSO) na Libeňském ostrově v Praze. V roce 1946 byl členem reprezentace, která se probojovala až na mistrovství republiky (MR) v Brně a obsadila zde 4. místo. V roce 1948 se klub spojil s SK Slávií Praha a F. Mikota v její reprezentaci na mistrovství republiky v Bratislavě získal 2. místo. V roce 1953 byl klub násilně přejmenován na Dynamo Praha, jako takový v roce 1954  získal v Sokolově ve finále mistrovství republiky 2. místo. Pak již hrálo družstvo bez větších úspěchů. V roce 1964 mu byl opět vrácen  původní název SK Slávia Praha. V roce 1965 bylo družstvu přikázáno opustit svou tréninkovou základnu na Libeňském ostrově a přestěhovat se do areálu Slávie  v Praze-Vršovicích. To většina hráčů odmítla a  tím skončil volejbal v klubu Slávie i ligová  kariéra F. Mikoty.   Byl technickým smečařem a ho brzy vyneslo až do  reprezentačního družstva ČSR. Nastoupil už v roce 1948 v mezinárodním utkání ČSR-USA, kdy ČSR zvítězila v Praze na Štvanici 3:l. V reprezentaci pak získal zlato na I. mistrovství Evropy v roce 1948 v Itálii, stříbro na I. mistrovství světa v Praze v roce 1949, dále stříbro na II. ME v roce l950 v Bulharsku a konečně ještě jednou stříbro na II. MS v roce 1952 v SSSR. Jako hráč byl velkým bojovníkem, který nerad prohrával. Mimo hřiště byl skvělý kamarád, a proto byl mezi širokou obcí volejbalistů velmi oblíbený, známý a populární. Za své celoživotní zásluhy o volejbal  byl in memoriam jmenován členem Síně slávy českého volejbalu.

 

Morávek Adolf  Sr.

nar. 9. 6. 1879, zem. 29. 12. 1935

herec a režisér úvalského ochotnického divadla

 

Narodil se v Domašíně jako syn knížecího správce ve Vlašimi. Vystudoval obchodní akademii a byl vrchním pokladníkem Městské spořitelny pražské a jejím inspektorem. Hrál divadlo ve Vinohradské besedě v Praze. Po příchodu do Úval už nehrál profesionálně, ale věnoval se ochotnické divadelní činnosti. Byl nadále ve styku s předními hereckými osobnostmi, které ho v Úvalech navštěvovaly. Dal podnět k založení divadelního souboru v Úvalech, který pak sehrál významnou roli v kulturním životě obce. V rodinné tradici pokračoval od šestnácti let jeho syn Adolf.

 

Morávek Adolf  Jr.,  PhDr.

nar. 29. 12. 1915, zem. 6. 1. 2001

divadelní režisér, dramaturg

 

Do Úval se přistěhoval ve čtyřech letech ke strýci lékárníkovi Havlíčkovi po smrti své matky. Po absolvování gymnázia a abiturientského kursu na obchodní akademii začal v roce 1937 studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po čase přestoupil na filosofickou fakultu. V době 2. světové války, když byly české vysoké školy uzavřeny, pracoval ve Škodových závodech Praha. Studia dokončil v roce 1948.  Pracoval na ministerstvu těžkého strojírenství a ve Výzkumném ústavu chemických zařízení. V roce 1958 přešel na Krajský národní výbor v Praze, kde vykonával funkci krajského inspektora školství a kultury, později vedoucího tohoto odboru. V červnu 1970 byl v rámci tzv. „normalizace ve společnosti“ propuštěn ze zaměstnání a získal místo topiče v Národním divadle, později montéra scénické stavby. Před odchodem do důchodu pracoval jako vrátný v divadle Rokoko.

V Úvalech byl od roku 1948 několik let předsedou školské a kulturní komise a do roku 1953 členem rady místního národního výboru. Jeho jméno je úzce spjato s historií úvalského divadla, kde navázal na rodinné tradice svého otce. Byl nejen hercem, ale i úspěšným režisérem mnoha představení spolku J. K. Tyl. Spolu s dalšími úvalskými kulturními osobnostmi se přičinil o to, že hostinec U Komberců byl na začátku 50. let přestavěn na kulturní dům  s moderním divadelním zázemím a kinem. Úvalský divadelní soubor J. K. Tyl obdržel v té době  řadu ocenění, zvítězil v národní přehlídce v Kutné Hoře a získal čestné uznání na Jiráskově Hronovu. Provedl dramatizaci knihy Nejkrásnější svět od M. Majerové. V roce 1956 vyšla dramatizace Zpívající Čína od M. Majerové, která byla několikrát vysílána čs. rozhlasem. Režíroval též její provedení ve spolku J. K. Tyl a profesionální provedení v Oblastním divadle v Kladně. Do časopisů a novin psal dramaturgická pojednání a divadelní kritiky. Hostoval jako režisér v pražském divadle E. F. Buriana. Udržoval přátelské vztahy s předními herci, básníky a spisovateli (Plachta, Werich, Seifert, Hrubín, Majerová, Drda, Nezval, Krištofek, S. K. Neumann a další).

 

Matoušek Ivan

nar. 28. července 1948 Praha

spisovatel, básník a výtvarník.

 

Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy na Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově vystudoval v letech 1966–1971 chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Poté pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV a od roku 1987 ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Od roku 2001 byl kontrolorem jakosti léčiv v továrně Léčiva, respektive Zentiva.

Malbě a grafice se intenzivně věnoval do počátku devadesátých let 20. století. Spolupracuje s kulturními časopisy, zejména s Revolver Revue a Tvarem. Patří k nejvýraznějším spisovatelům současné české literatury.

Od roku 2007 žije v Úvalech.

 

 

Nachlinger Josef

nar. 4. 3. 1919, zem. 8.8.2004

zahradník

 

Narodil se v Dubovicích v okrese Prachatice, kde se také vyučil svému řemeslu. Do Úval přišel v roce 1944 a až do roku 1968 pracoval jako zahradník v místním zahradnictví. Od roku 1969 pracoval deset let jako skladový dělník v pražském obchodním domě Bílá labuť. Na zvelebování Úval začínal jako brigádník pro tvorbu a údržbu veřejné zeleně, především v parku před základní školou, v okolí kostela a na hřbitově. Po odchodu do důchodu v roce 1979 začal pracoval pro město jako zahradník na plný pracovní úvazek. Pokračoval úpravou okolí zdravotního střediska, vybudoval lesopark na Úvaláku a zeleň na náměstí Arnošta z Pardubic. Podílel se na terénních úpravách okolí prodejny na sídlišti Homolka a  na vysázení protihlukového pásu zeleně mezi sídlištěm Homolka a českobrodskou silnicí. Poslední velkou akcí před odchodem na zasloužený odpočinek v roce 1993 byla počáteční náročná etapa úpravy parku před hasičským domem. Významnou měrou se zasloužil o zvelebení města.

 

Nechvílová Zorka

nar. 1918 Úvaly, zem. 28.6.2010 Auckland, Nový Zéland

tenistka, asistentka prezidenta Beneše

 

V mládí žila v Úvalech. Už jako dorostenka v tenisovém klubu SK Úvaly patřila v roce 1932 k nejlepším a brzy se umístila na prvním místě úvalského tenisového žebříčku. V zápasech v dámské dvouhře i ve smíšené čtyřhře patřila k oporám úvalského tenisového klubu a propracovala se na 2. místo asociačního žebříčku. V roce 1936 se s rodiči odstěhovala do Prahy a vstoupila do SK Slavia Praha. Talentem a vytrvalostí dosáhla velkých úspěchů. V roce 1937 se stala mistryní republiky ve dvouhře žen a v roce 1939 společně s plzeňskou Pozákovou reprezentovala čs. tenis na turnaji ve Wimbledonu. O jejím tehdejším umístění ale chybějí jakékoliv zprávy. Mezitím vypukla 2. světová válka a Z. Nechvílová se nemohla vrátit domů. Vystudovala filosofii v Liverpoolu a byla sekretářkou prezidenta E. Beneše v době jeho emigrace ve V. Británii.  Později se provdala za novináře,  politického komentátora a spisovatele Lubora Zinka. Spolu se vrátili po roce 1945 do Československa. Republiku znovu opustili po komunistickém puči v únoru 1948. Žili nejprve v Anglii a posléze v Kanadě.

 

Paul Josef

nar. 17. 3. 1904, zem. 21. 1. 1986

sportovec, běžec

 

Narodil se v Úvalech, jako jediný ze sedmi sourozenců se věnoval sportu. Vyučil se kovářem. V roce 1919 začal hrát v Sokole házenou, v roce 1922 se stal brankářem SK Úvaly. Od roku 1923 se začal věnovat atletice, zejména běhu na střední vzdálenosti. Protože měl v Úvalech omezené možnosti tréninku, přestoupil do SK Slávia Praha a v roce 1928 po změně svého povolání se stal členem AFK Stráže bezpečnosti v Praze, kde setrval až do roku 1954. Pak se vrátil do mateřského klubu Slavoj Úvaly, za který až do 60. let 20. století soutěžil. Během času se poctivým úsilím vypracoval na výkonného běžce-vytrvalce na trati do 10 kilometrů. Populární závod  Běchovice – Praha běžel 38 krát a patřil mezi elitu. V kategorii závodníků nad 41 let byl pětkrát na 1. místě. Dalším jeho oblíbeným závodem byl kolínský Memoriál Dr. Drozdy, lesní běh na 4 200 metrů, v němž startoval 36 krát. Josef Paul byl v roce 1925 označen novinářským titulkem deníku Večer za „nejrychlejšího vojína ČSR“. V pozdější době navázal přátelské styky s Emilem Zátopkem. Byl typem atleta, který byl vzorem mládeži nejen ve vytrvalosti, ale i v poctivém a čestném vztahu ke sportu.

               

Pfeifer Vilém

nar. 5. 8. 1910, zem. 31. 1. 1986

divadelní a filmový herec

 

Původně herec různých pražských divadel, v letech 1959 až 1975 člen Divadla bratří Mrštíků v Brně. Mezi jeho nejznámější patří role Profesora v Čapkově Loupežníkovi, Serebranikova v Čechově hře Strýček Váňa, role Václava IV. v Tylově hře Jan Hus nebo Dubského ve hře Naši furiantu od Stroupežnického.  Spolupracoval s úvalským ochotnickým divadlem (např. v r. 1940 režíroval hru Moudrá Penny).

 

Pilný Karel, ing.

nar. 19. 5. 1944

předseda Českého atletického svazu, člen a pokladník Rady Evropské atletické asociace (EAA), člen výkonného výboru Českého olympijského výboru

 

Narodil se v Pardubicích. Maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Plzni v roce 1961. O tři roky později získal výuční list televizního mechanika. V roce 1971 absolvoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Své vzdělání dovršil postgraduálním studiem na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pracoval v různých vedoucích hospodářských funkcích podniků české tělovýchovné organizace, několik let byl zástupcem ředitele odboru na Ministerstvu financí ČR, je spolumajitelem a pracovníkem soukromých firem specializujících se na ekonomiku a účetnictví. V letech 1990-1992 byl nejvyšším představitelem tělovýchovy bývalého Československa, předsedou Československé konfederace sportovních a tělovýchovných svazů. Od ledna 1990 byl předsedou Československého atletického svazu, po rozdělení republiky zastává funkci předsedy Českého atletického svazu. Od roku 1995 je členem Rady Evropské atletické asociace EAA a od roku 1999 je jejím pokladníkem. Je členem výkonného výboru Českého olympijského výboru a na olympijských hrách v letech 1992, 1996 a 2000 vedl výpravu atletů. Do Úval se přistěhoval v roce 1973 a plně se zapojil do činnosti místní tělovýchovné jednoty Sokol. Snažil se zavést atletiku pro děti. Aktivně sportoval (házená, basketbal). Mnoho let byl členem výboru TJ Sokol Úvaly, po určitou dobu předsedou a hospodářem.

 

Rajnyš Jaromír

nar. 9. 9. 1897, zem. 23. 5. 1990

fotograf amatér, systematicky zachycoval podobu Úval

 

Byl úvalským rodákem. Pracoval v Praze jako bankovní úředník. V Úvalech se aktivně podílel na dokumentování různých scenérií, historických budov (cihelny, cukrovar), fotografoval i okolí. Některé jeho snímky jsou už v knize Úvaly jindy a nyní z roku 1929. Dlouhá léta vytvářel rozsáhlý fotografický archív nejen ze snímků vlastních, ale i fotografií pořízených jeho přáteli (Josef Manda). Dílo, které má značnou dokumentární hodnotu, je nyní součástí městského archivu. Kromě fotografování hrál velmi dobře na housle a vychoval několik svých žáků.

 

Raušová Marie

nar. 14. 8. 1905, zem. 14. 2. 1992

učitelka, herečka divadelního spolku J. K. Tyl

 

Narodila se  v Hořicích v okr. Jičín, dětství a rané mládí  prožila v Českém Brodě. V roce 1923 maturovala na dívčím reálném gymnáziu Praze. Po úřednickém intermezzu  v českobrodském cukrovaru se rozhodla pro učitelskou profesi, které zasvětila celý svůj život. V Českém Brodě se aktivně účastnila spolkového života v jednotě Sokol a hrála divadlo. Od roku 1932, kdy se s rodinou přestěhovala do Úval, učila na základní škole. V roce 1933 rozšířila herecký soubor úvalského spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl. Vzhledem ke svým hereckým kvalitám a oblibě  vytvořila během let okolo 100 divadelních postav. Po skončení 2. světové války jí Jiří Steimar, herec Národního divadla,  který během války režíroval a hrál v několika představeních  spolku J. K. Tyl, navrhl, aby se ucházela o přijetí v pražském Divadle 5. května (pozdější Smetanovo divadlo). Při konkursu uspěla a v roce 1946 měla nastoupit jako členka divadelního souboru. Nejistota úspěšného uplatnění v neznámých podmínkách či rodinné důvody však byly příčinou, že zůstala u povolání učitelky. Kromě činnosti v divadelním spolku J. K. Tyl nastudovala se školními dětmi řadu divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější byla hra Tři medvíďata. V polovině 50. let hrála i s Učitelským divadelním kolektivem v Českém Brodě, kde se podílela i na režii. Uplatnila se i na recitačních soutěžích. Největšího úspěchu dosáhla na festivalu Lidové umělecké tvořivosti v Praze v roce 1955, kde byla oceněna zlatou medailí a diplomem za přednes pasáže ze Zpívající Číny od Marie Majerové, za což  jí spisovatelka zaslala osobní dopis s blahopřáním a pozvala ji k účinkování při besedě o Číně. I na sklonku svého života, který prožívala od roku 1980 s manželem v Domově důchodců v Jenštejně, nezůstala stranou veřejné činnosti. Organizovala kulturní programy a předčítala těm, kterým to zdravotní stav nedovolil. Život vyplnila prací a činností ve prospěch lidí.

 

Rytíř Václav

nar. 22. 12. 1889, zem. 29. 6. 1943

akademický malíř a grafik

 

Studoval v Praze a v Paříži. Specializoval se na tvorbu ex-libris, vydal mnohé publikace o tomto výtvarném směru. Roku 1935 byl zvolen viceprezidentem The Bookplate Association International – Los Angeles (Společnost sběratelů ex-libris v Los Angeles), téhož roku obdržel 1. cenu na mezinárodní výstavě ex-libris v Lisabonu. Za ČSR byl v předsednictvu v The American Society of Bookplate Collectors and Designers ve Washingtonu. Kromě ex-libris vytvořil řadu krajinomaleb z oblasti moravského Slovácka a Českobrodska, ale také Táborska. Náměty pro své kresby a akvarely čerpal rovněž ve staré Praze. Ukázky prací předvedl na souborné výstavě v roce 1922 v Bučovicích, v roce 1942 na rozsáhlé výstavě v Mazáčově síni v Praze a pak v Nové Pace. V cizině vystavoval v Los Angeles, Lisabonu a Bruselu. Žil dlouhá léta v Úvalech, kde  také zemřel. Je pohřben na úvalském hřbitově.

 

Sedlmajer Stanislav, PhDr.

nar. 7. 5. 1923, zem. 18. 12. 1995

historik, malíř, kronikář

 

Narodil se ve Škvorci. Od mládí se zajímal o malování, hudbu, literaturu a historii, a proto neuspokojil představu svého otce, bednáře, který doufal, že jednou převezme jeho vzkvétající živnost. Po absolvování obchodní školy navštěvoval ve válečné době školu Oficina Pragensis pod vedením profesora Jaroslava Švába a kreslení a malbu pod vedením ak. malíře Františka Janouška. Stal se zároveň přispívajícím členem Mánesa, kde se seznámil a úzce spřátelil s malířem Otou Janečkem a známým fotografem Josefem Sudkem, který ho též fotografoval. Přátelství s tak zajímavými osobnostmi mělo obohacující vliv na jeho další život. V květnových dnech Pražského povstání v roce 1945 se aktivně zúčastnil bojů o rozhlas. Po absolvování vojenské služby pracoval v podniku Kovoslužba, kde později ustavil útvar propagace, který vedl až do svého odchodu do důchodu. V roce 1952 se oženil a přestěhoval se do Úval. Vystudoval při zaměstnání Střední odbornou školu výtvarnou v Praze a posléze absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studium ukončil obhajobou doktorandské práce na téma „Sociologie umění a její řešení u české meziválečné pokrokové malby“. O malování se nejen zajímal, ale také vlastní díla tvořil. Vystavoval na Pražském salonu v Obecním domě, v Novohradské galérii v Lučenci, na výstavě „Obrazy v parku“ v Praze-Dolních Počernicích, v Muzeu Kouřimska, v Městském muzeu Velvary, v Podlipanském muzeu v Českém Brodě a jinde. Některé jeho obrazy byly na výstavě v roce 2000 v Městském domě dětí a mládeže v Úvalech. Byl zasvěceným znalcem regionu a velkým patriotem Škvorce, Úval a okolí. Jako úvalský kronikář soustředil řadu faktografického materiálu a jeho četné příspěvky do časopisu Život Úval vyvolaly zájem veřejnosti. Byl jedním z těch, kteří podnítili nový obsah časopisu Život Úval po roce 1989. Mnoho času věnoval získávání pamětníků, s jejichž pomocí chtěl doplnit a dát přesvědčivou odpovídající tvář minulosti naší oblasti. Měl ještě hodně plánů, které přerušilo jeho náhlé úmrtí.

 

Schönfeld Antonín, doc. MUDr. ing. Dr. Tech.

nar. 31. 1. 1869, zem.  12. 8. 1958

vědecký pracovník v oblasti hydrobiologie a včelařství

 

Narodil se ve Vraňanech, kde prožil převážnou část svého mládí. Zde se zformoval jeho intenzivní zájem o přírodu. Stal se promovaným lékařem, zemědělským inženýrem a doktorem věd. Věnoval se vědecké výzkumné činnosti, zejména v oboru hydrobiologie a včelařství. Zabýval se studiem všeobecné zootechniky, chovu a nemocí drůbeže, králíků, včel, ryb i bource morušového a organizátorsky v těchto směrech působil ve vysoké funkci na prvorepublikovém ministerstvu zemědělství. V první polovině dvacátých let 20. stol. zřídil a stal se přednostou výzkumných ústavů včelařského, rybářského a hydrobiologického, kde rozvíjel mnohostrannou vědeckou činnost. Dospěl k důležitým poznatkům, zejména v terapii nemocí domácích včel. Své objevy publikoval v odborných knihách a časopisech. Jako docent vyučoval na Vysoké škole zemědělského a lesního hospodářství v Praze. Byl členem vědecké rady Masarykovy akademie práce a čestným členem četných odborných organizací a spolků. Přestože se politicky neangažoval, byl mu za významnou vědeckou činnost pro ČSR udělen v roce 1956 Řád práce. Od roku 1925 bydlel v Úvalech, kde také po těžké nemoci zemřel.

 

Sikorová Alena, roz. Klosová

nar. 1. 1. 1949

velmistryně v korespondenčním šachu

 

Šachy začínala hrát pod vedením svého dědečka ing.A.Nesnídala – zakladatele úvalského šachového klubu. V roce 1969 odešla se svým manželem, rovněž vynikajícím šachistou,  do Třince.  V roce 1978 se stala mezinárodní mistryní v korespondenčním šachu. V roce 1985 jí byl udělen titul Mistrně sportu.  8.11.1979 získala jako druhá žena v republice titul velmistryně v korespondenčním šachu. Od roku 1985 hraje v polofinálovém turnaji mistrovství světa v korespondenčním šachu. Vyhrála mistrovství ČSSR v korespondenčním šachu 1974, 2. byla v roce 1976. Hraje i praktické šachy. Na mistrovství ČSSR v roce 1970 skončila na 3. místě.

 

Slavíčková – Burzanovská Ivanka

nar. 10. 5. 1932, zem.2.1.1988

akademická malířka, textilní výtvarnice

 

Pocházela z rodiny úvalského lékaře MUDr. Josefa Horáka. V rodných Úvalech prožila třetinu života. Po ukončení školní docházky v Úvalech studovala na Střední grafické škole v Praze, odkud díky svému výtvarnému talentu odešla ještě před maturitou do  prvního ročníku Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, kde v letech 1950 až 1956 absolvovala studium malby a dekorativního textilu v ateliéru prof. Aloise Fišárka. V první polovině svého tvůrčího života v letech 1950 – 1970 se věnovala sólové tvorbě, v letech 1970 – 1988 vytvářela díla se svým manželem akad. mal. Zbyňkem Slavíčkem.           Spolu se Z. Slavíčkem byli průkopníky nové československé patentově chráněné textilní technologie art protis. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla v jejich dílně nová kombinovaná technika – textilní freska, umožňující využít k výtvarnému vyjádření všechny dostupné způsoby: malbu, tisk, aplikaci textilních materiálů či kladení barevných roun.  Patří mezi nejvýznamnější úvalské výtvarné osobnosti. Svojí tvorbou úspěšně reprezentovala naši republiku v letech 1960 – 1985 na mnoha světových výstavách, její díla jsou zastoupena ve světových galériích, kulturních a společenských zařízeních nebo firmách. Tapisérie vystavovala samostatně v Praze, Rakovníku, Semilech, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Opavě, Teplicích a ve švýcarském Zürichu nebo se zúčastnila kolektivních výstav. Kromě Československa mohli její práce zhlédnout například v NSR, Jugoslávii, Itálii, Švýcarsku, Švédsku, Rusku, Maďarsku, Anglii, Francii, ale také v Kanadě, Japonsku, Spojených Státech, Austrálii, Novém Zélandu, Filipínách, Venezuele, Kubě, Íránu a dalších zemích. Mezi nejvýznamnější realizované tapisérie patří například textilní opona o velikosti 87 m²  v Kulturním domě v Zábřehu na Moravě,  opona o velikosti 180 m²  a aplikovaný závěs 120 m² v Kulturním domě v Kladně – Sítná, tapisérie v Císařském muzeu v Teheránu,  textilní fresky  v zotavovně Bílý hořec v Harrachově, v zámku Lnáře, ve SVUT Liberec, v pojišťovně v Havlíčkově Brodě, v Praze v hotelu Alcron. Významnou prací byla opona v hlavním sále Paláce kultury v Praze (nyní Kongresové centrum Praha), která patřila velikostí 1 200 m² k největším na světě. Její díla jsou také v galériích Misuri v Tokiu a v textilním muzeu v Heidelbergu (NSR).

 

Sokol Václav

nar. 19.9.1938

výtvarník, grafik a ilustrátor

 

Narodil se  v Praze, v letech 1953–1958 zde vystudoval střední výtvarnou školu. Kvůli svému třídnímu původu a vyznání nebyl přijat ke studiu na vysoké škole. V šedesátých letech pracoval v Památníku národního písemnictví, od roku 1971  v Propagačním oddělení podniku Stavby silnic a železnic. Roku 1977 podepsal Chartu 77. Jeho bratr, Jan Sokol (18. dubna 1936 Praha – 16. února 2021) – český filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog a publicista byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministrem školství v Tošovského vládě r. 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta ČR v únoru 2003. Spolu vydali knihu Biblické příběhy. Bohužel ji dokončili těsně po revoluci, kdy byl trh zaplaven biblickou tematikou, takže kniha čekala na vydání až do roku 1997. Dodnes kombinuje několik výtvarných disciplín: věnuje se knižní a časopisecké grafice, ilustruje, píše o výtvarném umění a věnuje se volné tvorbě. Od roku …žije v Úvalech.

 

Stárek Václav

nar. 13. 4. 1903, zem. 14. 4. 1994

cukrář, člen úvalského kvarteta a jiných hudebních souborů

 

Narodil se v Úvalech a prožil zde celý. Byl majitelem známé cukrárny v Husově ulici v č. 102, řemeslu se vyučil u svého otce. Jeho životní osudy se podobaly osudům mnoha živnostníků na počátku 50. let 20. stol. Po vyvlastnění živnosti v roce 1949 převzaly jeho krámek socialistické potravinářské organizace Jednota, později Pramen, u kterých byl společně s manželkou zaměstnán ve vlastní výrobně do roku 1953. Po zrušení obchodu musel přejít do průmyslu a pracoval v podniku Hefa jako dělník, později nastoupil u Československých státních drah jako kopáč na kolejích, mazač výhybek, po dvou infarktech pracoval do roku 1978 na pražském nádraží Praha-střed jako hradlař. Za první republiky byl členem Sokola, byl zakladatelem orchestru a prvního kvarteta při Sokole v roce 1933. Po celý život hrál na cello v různých hudebních sdruženích, například v úvalském kvartetu (Kovář, Stárek, Štork, Verner) a v orchestru A. Kouby.

 

Steimar Jiří

nar. 24. 4. 1887 v Praze, zem. 16. 12. 1968 v Praze

herec

 

Jiří Steimar, žák Karla Želenského, měl pregnantní výslovnost, technickou vyspělost a široký rejstřík výrazových možností. Kariéru zahájil v roce 1910 ve smíchovském divadle U Libuše. Po angažování do Národního divadla (1913) se vypracoval v úspěšného představitele zejména salónních milovníků a později zralých mužů. Uplatňoval svůj humor a jemnou ironii ve hrách Shakespeara, Wilda a Shawa. Byl dlouholetým jevištním partnerem A. Sedláčkové. Role milovníka hrál po boku J. Kronbauerové a O. Scheinpflugové. Ztvárnil Antonína ve Vojnarce, Jánošíka v Mahenově hře, Lopachina ve Višňovém sadu či Lyňajeva v Ovcích a vlcích. V Úvalech bydlel od roku 1941 do roku 1967. S místními ochotníky secvičil několik divadelních představení. Hry Ženy na Niskavuori od Helly Vuolijoki, která měla úvalskou premiéru v říjnu roku 1942, a Chléb na Niskavuori od stejné autorky nejen režíroval, ale také v nich se svou ženou Jiřinou Steimarovou v  hrál. V roce 1943 nastudoval s ochotnickým spolkem J. K. Tyl představení Na Valdštejnské šachtě od Ladislava Stroupežnického, v němž společně s úvalskými herci vystoupili přední členové Národního divadla Rudolf Deyl a František Roland. Steimarovu eleganci a talent pro konverzační herectví po něm zdědili jeho vnuci Jiří Kodet a Evelyna Steimarová.

 

Strnad Julius, prof. ing. DrSc.

nar. 12. 4. 1910, zem. 9. 12. 1964

vědecký pracovník ve slaboproudé elektrotechnice

 

Jeho dětství a mládí prožité v Úvalech bylo poznamenáno předčasným úmrtím matky a pak otce. Proto bydlel asi do roku 1934 u své úvalské  tety paní Pavlíny Benešové. Získání inženýrského diplomu v roce 1938 bylo pro něj počátkem jeho vědecké kariéry. V roce 1939 byl promován na doktora technických věd, v roce 1946 byl jmenován profesorem a v roce 1951 prvním prorektorem Vysoké školy technické v Brně. V roce 1952 byl zvolen členem korespondentem Československé akademie věd. V roce následujícím se stal v hodnosti brigádního generála náčelníkem Spojovací fakulty Vojenské technické akademie v Brně. V této funkci setrval až do roku 1958, kdy se vzdal invalidního důchodu a nastoupil do funkce ředitele Ústavu přístrojové techniky ČSAV v Brně. Smrt mu již nedovolila dokončit řadu životních plánů. Je autorem knih z oblasti slaboproudé elektrotechniky (Telefonie, Technická elektronika, Základy slaboproudé elektrotechniky, Elektroakustika – záznam a reprodukce zvuku, zvukový film a jeho obsluha a další).

 

Strouhal Miroslav

nar. 1. 4. 1932

redaktor ČTK, překladatel

 

Narodil se v Brumovicích na Moravě, do Úval se přistěhoval v roce 1970. Po ročním studiu sinologie na Filosofické fakultě UK v Praze studoval v letech 1952-1958 na Pekingské universitě čínský jazyk, čínské dějiny a literaturu. Od roku 1958 do roku 1992 byl zaměstnán jako redaktor v  Československé tiskové kanceláři se zaměřením na Čínu, Asii a rozvojový svět. V letech 1964-1968 a 1990-1992 působil jako stálý zpravodaj ČTK v Čínské lidové republice. Překládá ze současné a klasické čínštiny.

 

Struska Vladimír, PhDr.

nar. 26. 3. 1925 v Kralovicích u Plzně, zem. 3. 12. 2000 v Úvalech

filosof, bojovník za lidská práva, politický vězeň, tajemník Panevropské unie Čech a Moravy

 

V roce 1943 maturoval na příbramském gymnáziu. Za války studoval společenské vědy. V roce 1945 nastoupil ke studiu historie, filosofie a sociologie na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1948 se zúčastnil studentských protikomunistických demonstrací. Aktivně působil v protikomunistickém odboji, byl členem skupiny gen. Lišky. Po odhalení protikomunistické odbojové skupiny byl v roce 1949 zatčen, byl obviněn z vlastizrady a vyzvědačství a odsouzen na doživotí. Pobýval ve věznicích Bory u Plzně, na Mírově, v Leopoldově. V roce 1953 byl transportován do tábora nucených prací při uranovém dole Bytíz u Příbrami, kde pracoval jako lamač šest let. Poté byl přemístěn do Jáchymova, kde pracoval v uranovém dole Rovnost. V roce 1960 byl z vězení podmínečně propuštěn, avšak nadále byl sledován Státní bezpečností. Pracoval jako pomocný dělník na stavbách, večerně studoval stavební průmyslovou školu. Po krátkodobém uvolnění poměrů ve státě v roce 1968 působil aktivně ve společenském životě, byl spoluzakladatelem Klubu politických vězňů K231. Po roce 1989 dokončil vysokoškolská studia a získal doktorát filozofie na UK. Byl spoluzakladatelem Konfederace politických vězňů, působil v České národní radě, stál při zrodu Muzea třetího odboje v Příbrami. V letech 1992 – 2000 byl tajemníkem Panevropské unie Čech a Moravy. Publikoval texty z období komunistické represe. Jeho neúnavné aktivity přerušila zákeřná nemoc.  28. 10. 2001 mu prezident republiky udělil in memoriam státní vyznamenání Medaile Za hrdinství.

 

Střecha Josef

nar. 3. 11. 1907,  zem. 29. 3. 1985

filmový kameraman

 

Narodil se v Úvalech. V letech 1924 – 1926 studoval na grafické škole.  Poté do roku 1932 pracoval jako laborant, asistent kamery a kameraman u firmy Bratři Deglové, v dalších letech byl zaměstnán u společnosti A-B na Barrandově, až do konce války natáčel pro firmy National, Elekta, Lucerna, Bavaria a UFA.  Patřil ke generaci českých filmových tvůrců, která vytvořila evropsky proslulou českou kameramanskou školu. Střecha svým citlivým tvůrčím projevem často zachraňoval prvorepublikové filmy  nezkušených nebo umělecky méně náročných režisérů před všedností a banalitou. Vedle 27 dlouhých zvukových filmů v období let 1933 až 1950 natočil také řadu krátkých filmů, většinou zeměpisných, etnografických a historických dokumentů.

Jeho prvním zvukovým filmem byl zajímavý a kameramansky náročný folkloristický hraný dokument  z roku 1933 Mizející svět. Společně s Ferdinandem Pečenkou stáli za kamerou v roce 1937 při natáčení filmu Lidé pod horami, v němž natočili spoustu vynikajících přírodních detailů a řadu nezapomenutelných exteriérových sekvencí. Podobně dobrou práci spolu odvedli ve filmu Karel Hynek Mácha. Naopak ani kompozice záběrů a obsazení předními herci bratislavského Národního divadla nedokázaly zaručit úspěch jednoho z mála pokusů o film se slovenskou tematikou Matkina spoveď  z roku 1937, který byl zmařen neumělým režijním zpracováním. Prvním Střechovým poválečným filmem v barrandovském studiu byla veselohra Právě začínáme a okupační drama V horách duní. Mezi filmy, na nichž pracoval jako kameraman  v padesátých a šedesátých letech, patří například Železný dědek, Daleká cesta, Haškovy povídky, Synové hor, Všude žijí lidé, Marie, Zbabělec, Svatba jako řemen, Člověk není sám, Intimní osvětlení,  Na kolejích čeká vrah, 105 % alibi, Kde alibi nestačí a řada dalších.

 

Suchomel Josef,  generálmajor ing.

nar. 9.1.1902, zem. 27.5.1990

významný činitel čs. armády

 

Narodil se v Praze Libni v rodině železničáře. V 6 letech se s rodiči přestěhoval do Úval.  Po ukončení základní školy studoval karlínské reálné gymnázium. Se svými dvěma bratry a úvalskými kamarády se účastnil veškerého sportovního a společenského života. V roce 1919 byl u zrodu SK Úvaly, hrál kopanou, s kamarády založil komorní kvartet, pěvecký sbor, hrál divadlo, stavěl koupaliště. Finanční situace rodičů mu neumožnila navštěvovat vysokou školu, proto v roce 1920 odešel studovat na Vojenskou akademii do Hranic na Moravě. Jako premiant byl vybrán s několika spolužáky pro studium na francouzské vojenské akademii v Saint Cyr u Paříže, kterou velmi úspěšně absolvoval. Krátce pracoval ve Vojenském zeměpisném ústavu, v roce 1933 byl přijat na Vysokou školu válečnou v Praze. Po jejím ukončení byl přidělen jako důstojník generálního štábu do Olomouce. V této době, kdy hrozila válka, pracoval na opevnění severní Moravy. Po okupaci Československa a rozpuštění československé armády byl v roce 1942 na základě udání zatčen, odsouzen a deportován do koncentračního tábora v Bayreuth-Creussenu. Podvýživa a vyčerpání ho přivedly až na pokraj smrti a jen díky svému bratrovi a kamarádům přežil. Po osvobození tábora v roce 1945 a návratu domů byl okamžitě povolán do aktivní služby v československé armádě jako náčelník štábu 3.divize v Kroměříži. V roce 1946, na vyžádání náčelníka Vysoké školy válečné v Praze, byl jmenován učitelem všeobecné vojenské taktiky. V letech 1948 – 1950 absolvoval Vorošilovovu akademii v Moskvě. Po návratu se stal náčelníkem generálního štábu 1. vojenského okruhu v Praze,  později zástupcem a poradcem náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, kde učil vojenskou taktiku. V této práci pokračoval i po přemístění akademie  a jejím sloučení s Vojenskou akademií Antonína Zápotockého v Brně. Po odchodu do penze se odstěhoval s rodinou zpátky do milovaných Úval a okamžitě se zapojil do aktivit Automotoklubu, Svazarmu, Svazu protifašistických bojovníků a dalších společenských organizací (zahrádkáři, filatelisté, Osvětová beseda apod.).  Za zásluhy byl vyznamenán vojenským Válečným křížem. Je s podivem, že tak vysoký vojenský funkcionář a učitel na vysoké vojenské škole nikdy nebyl členem KSČ.

 

Svoboda Václav Jan (známý pod pseudonymem Jan Václav z Finberka)

nar.  6. 6. 1869, zem.  11. 9. 1951

novelista a povídkář, překladatel

 

Původně ředitel škol v Hlinsku.  Svůj pseudonym převzal od předků své matky, rodiny Kašků z Finberka. Náměty ke svým románovým a novelistickým pracím pocházejí ze života horského lidu. Líčí prostým jazykem, po vzoru K. V. Raise, strasti i radosti venkovských rodin, milenců i dětí.  Z jeho děl dýchá rázovitá pravdivost. Některé z nich: Zašlé děje, Horská srdce, V lepším světě, Stíny života, Mezi tkalci, Mračna v duších, Kalná voda, Jsme jen lidé, Dva tábory, Rozvrat, Svět mladosti, Vzácný smích, Hrdá radost, Svatá pravda, Vábné Slovensko. Je autorem divadelní hry o třech jednáních Pro slávu a lásku. Četné jeho práce byly přeloženy do chorvatštiny, polštiny, němčiny, ruštiny, italštiny, slovinštiny a slovenštiny. Sám překládal z polštiny a francouzštiny. V Úvalech žil ve Štefánikově ulici č. p. 274 od roku 1925 do své smrti.

 

Šámal Otakar

nar. 27.9.1910, popraven  8.9.1942

účastník protifašistického odboje

 

Pocházel z Horoušan. Během 2. světové války se zúčastnil protifašistického odboje. 19.3.1941 byl zatčen, předán do vyšetřovací vazby v Českém Brodě, poté v Praze a Terezíně. 18.9.1941 byl odeslán do vazby v St. Georgen Bayrenth pro přípravu velezrady. Od 9.4.1942 byl vězněn v Drážďanech, kde byl 8.9.1942 popraven. V roce 1946 byl vyznamenán in memoriam československým Válečným křížem. V roce 1969 mu bylo přiznáno osvědčení účastník národního boje za osvobození a politický vězeň.

 

Šimonová Soňa

nar. 30. 5. 1931

novinářka

 

Po maturitě na obchodní akademii v Praze v roce 1951 byla zaměstnána na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 195–1954 pracovala na čs. zastupitelském úřadu v Londýně, pak ve stálé misi ČSR při Organizaci spojených národů v New Yorku, kde byla pověřena funkcí poradce pro sociální záležitosti. Koncem roku 1957 se zúčastnila činnosti 13. zasedání Valného shromáždění OSN v sociálním, kulturním a humanitárním výboru, kde přednesla několik projevů. Po návratu vystudovala vojenské pěchotní učiliště a v letech 1961-1966 Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako novinářka ve vojenském tisku, z toho 20 let v Obraně lidu. V Úvalech bydlela do roku 1964, pak se odstěhovala do Prahy.

 

Šolcová Zbyňka

nar. 10. 8. 1967

harfenistka

 

Narodila se v Praze. Od třinácti let studovala hru na harfu na Pražské konzervatoři u prof. Libuše Váchalové. Jako posluchačka konzervatoře se účastnila v roce 1986  soutěže komorních souborů v belgickém Neerpeltu, ke v harfovém duu získala 1. cenu. Po absolvování konzervatoře v roce 1987 vystupovala jako sólistka, spolupracovala s mnoha symfonickými orchestry i komorními soubory (Filharmonie Hradec Králové, Západočeský symfonický orchestr, Studiový orchestr a další). Od roku 1991 spolupracuje s prvním flétnistou SOČR Mariem Mesanym, s nímž hojně vystupuje na koncertech v celé České republice. Od roku 2000 vystupuje také jako sólistka i členka souboru Virtuosi di Praga. Od roku 1990 je členkou Rožmberské kapely (soubor hráčů na staré nástroje hrající středověkou hudbu), s níž natočila dva hudební kompaktní disky. Její repertoár zahrnuje díla renesančních autorů až po skladatele 20. století.  V roce 2001 nahrála samostatné CD. V Úvalech bydlí od roku 1999. Vystupuje zde při vernisážích výstav, literárních večerech a při dalších kulturních pořadech v městském domě dětí a mládeže.

 

Štancl Jan

nar.  7. 2. 1890, zem. 27. 4. 1955

učitel, ředitel školy, činovník Sokola, sbormistr, zpěvák, první kronikář Úval

 

Narodil se v Olomouci. Vystudoval pedagogickou školu. Učil na školách v Českém Brodě, Škvorci, potom        přešel na úvalskou školu, zprvu jako učitel, v letech 1939–1941 byl jejím ředitelem. Byl členem zpěváckého spolku Smetana, později sbormistrem. Měl zásluhy na obnovení činnosti, reorganizaci a úspěšném rozvoji tohoto souboru po 1. světové válce, který se významně podílel na kulturním životu obce.  Stál u založení místního odboru Okresní péče o mládež (12. 10. 1928), pečujícího o chudé děti, a byl jmenován jeho prvním předsedou. V letech 1922 až 1947 též působil jako první kronikář Úval.

 

Štork Jiří

nar. 16. 11. 1919, zem. 20. 1. 1977

houslista

 

Studium na gymnáziu v Českém Brodě zakončil v roce 1939 maturitou. Začal studovat na Obchodní akademii obor pojistné matematiky. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 nastoupil v Občanské záložně v Úvalech. Od roku 1941 pracoval v masném průmyslu nejprve na ústředním ředitelství, později ve Sdružení masného průmyslu v Praze, vždy jako úředník. Vážná hudba byla pro něho nejkrásnějším vyplněním volného času. Miloval hru na housle, kterou nejprve studoval u profesora Hrdiny, později u St. Ondříčka. Veřejně vystupoval již ve dvanácti letech. Od roku 1958 do roku 1975 hrál první housle v orchestru ÚKDŽ v Praze. Hrál též v amatérském kvartetu v Úvalech. Jeho syn Jiří patří v současnosti mezi významné české sběratele autogramů.

 

 

Štráfeldová Libuše, roz. Komárková

nar. 1921, zem. 27. 4. 1996

operní zpěvačka, hlasatelka Čs. rozhlasu

 

Navštěvovala úvalskou základní školu. V letech 1940–943 hrála v úvalském spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl (hry Rybníkář Kuba, Manon Lescaut, Střídavě oblačno, Moudrá Penny – mimo jiných s V. Pfeifrem). Po absolvování pěvecké konzervatoře obdržela jako mezzosopranistka místo v ostravské opeře, kde zpívala společně s Přemyslem Kočím a jinými význačnými zpěváky. V Ostravě se seznámila a vdala za herce Adolfa Minského. Po rozvodu v roce 1952 začala pracovat jako hlasatelka v Československém rozhlase v Praze. V roce 1954 uzavřela manželství s Miroslavem Štráfeldou, zahraničním zpravodajem, s nímž odešla na konsulát do Německé spolkové republiky, později do Brazílie. Po návratu do vlasti byla až do pozdního věku opět rozhlasovou hlasatelkou v českém i zahraničním vysílání.

 

Šulc Viktor

nar. 7. 3. 1897, zem. Po 12. červnu 1942 v polském Trawniki

český divadelní režisér působící v Praze a Bratislavě

 

Narodil se v Úvalech v domě č. p. 58 na náměstí A. z Pardubic. Viktor Šulc sehrál významnou úlohu při formování moderního slovenského divadla. Pocházel ze židovské obchodnické rodiny. Z 1. světové války se vrátil jako přesvědčený pacifista. V roce 1921 vstoupil do komunistické strany. Poté žil u své tety v Berlíně, který byl počátkem 20. let 20. stol. významným centrem moderního divadla. Poznal zde režisérské divadlo Maxe Reinhardta, expresionismus Leopolda Jessnera i práci průkopníka socialistického divadla Erwina Piscatora. V letech 1927–31 byl režisérem činohry Národního divadla v Praze. Ke spolupráci v Praze ho pozval K. H. Hillar. V roce 1938 přijal pozvání ředitele Slovenského národního divadla Antonína Drašara, aby převzal vedení české činohry v Bratislavě. Po Mnichovu byla česká činohra SND rozpuštěna a Šulc se vrátil do Čech. Nějakou dobu působil ve Švandově divadle na Smíchově, ale po nacistické okupaci republiky se uchýlil do rodných Úval. V letech 1938 až 1941 působil u divadelních společností pod pseudonymem Vít Suk.  V roce 1942 byl odvezen do koncentračního tábora v Terezíně. Po týdnu stráveném v přeplněném Terezíně byl 12. června 1942 vlakem transportem AAk, č. 318 dopraven do polského Trawniki. Přesné datum jeho smrti chybí. Je pravděpodobné, že byl zavražděn ihned po příjezdu do tábora v Trawniki. Z celkem 1002 osob, deportovaných tímto transportem, se konce války dožilo sedm lidí. V některých textech je uváděn rok úmrtí 1945. Úředně prohlášen za mrtvého byl Viktor Šulc až v roce 1949.

 

Šulc vychoval slovenskému divadlu celou řadu herců, režisérů a výtvarníků. Byl představitelem české divadelní avantgardy.

 

Termerová Lenka

nar. 12.července 1947

herečka

Vystudovala DAMU v Praze. Již v době vysokoškolských studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a v Činoherním klubu, po absolutoriu  působila v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (1969–1976), od roku 1981 přešla do Studia Ypsilon v Praze, s jehož souborem zůstala spjata dvaadvacet let. V době svého ostravského působení pohostinsky vystupovala na jevištích Národního divadla (1974–1976) a Divadla ABC. Od počátku své profesní kariéry spolupracuje s filmem, rozhlasem a televizí, do povědomí širší veřejnosti se dostala především díky svým televizním seriálovým postavám. Lenka získala Českého lva za vedlejší roli matky ve filmu Michaely Pavlátové Děti noci (2008). Dosud hostuje v divadle. V letech 1990–1992 a 1995 působila pedagogicky na DAMU. Manžel Moris Issa je televizní režisér,  dcera Martha Issová  herečka, syn Filip Issa je televizním a filmovým střihačem. Bydlí v Úvalech.

 

Trnka Bohumil

nar. 18. 3. 1905, zem.

učitel, školní inspektor, později dělník

 

Narodil se v Humpolci, učitelskou dráhu začal na českobrodském okrese (Vitice, Mukařov, Škvorec). Na úvalské škole učil od roku 1929. V Úvalech byl od tohoto roku členem obecního zastupitelstva za stranu sociálně-demokratickou, v DTJ byl vychovatelem-vzdělavatelem. V listopadu 1942, v době 2. světové války, byl ve škole zatčen gestapem a dva a půl roku vězněn v Říši. Po návratu domů v květnu 1945 byl zvolen prvním předsedou úvalského revolučního národního výboru, funkci vykonával do prvních poválečných voleb v roce 1946. Pokračoval v učitelské profesi. Postoupil do Zemské školní rady v Praze, později na krajský národní výbor jako školní inspektor. V rámci akce 77 tisíc do výroby musel v roce 1950 svou profesi opustit a živit se jako dělník. Jelikož byl do roku 1948 členem Československé sociálně demokratické strany a zastáncem její samostatnosti, byl v listopadu 1954 v Úvalech zatčen a obžalován ze zapojení do záškodnické činnosti proti republice, spočívající v údajné účasti na tajných schůzkách, na nichž se měly konat přípravy k obnovení sociálně demokratické strany. Byl odsouzen na 10 let vězení, na základě odvolání mu byl trest zmírněn na 5 let. Po propuštění v roce 1959 pracoval až do důchodu jako vrtač studní. V Úvalech žil do roku 1962, poté se odstěhoval do Přibyslavi. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1968 byl rehabilitován.

 

Trnková Eva, roz. Hessová

nar. 19. 7. 1905, zem. 12. 3. 1986

učitelka

 

Původně byla učitelkou v Mukařově a dalších místech českobrodského okresu. Po seznámení s učitelem B. Trnkou přišla do Úval, kde učila na základní škole. Během pobytu v Úvalech také psala knížky pro děti (Táta vypravuje pohádky, Bohul u zajíčků) a pohádky pro Čs. rozhlas (v závorce datum vysílání): Zlatý most (21. 4. 1946), O neposlušné pipce (15. 9. 1946), O neposlušných kůzlatech (24. 11. 1947), O zlé koze (1. 3. 1948), O rozbitém mostku a čaroději Fidlidějovi (3. 6. 1956), Už nikdy (rozhlasová hra, 11. 1. 1948). Na úvalské základní škole vedla dětský školní časopis Štafeta. Na základě posudku úvalské KSČ a ředitele školy na počátku 50. let 20. stol., kdy byl její manžel zatčen a uvězněn, byla shledána politicky nespolehlivou a přemístěna na pomocnou školu do Prahy – Žižkov. Po odchodu manžela do penze se přestěhovali do Přibyslavi.

 

Tvrdík Vladimír

nar. 2. 9. 1922, zem. 26. 1. 2001

výtvarník, malíř-krajinář, učitel, ředitel školy

 

Narodil se v malé vesničce na jihu Čech. Brzy se však s rodinou přestěhoval za prací svého otce na Čáslavsko. V Čáslavi vystudoval učitelský ústav a odešel učit na umístěnku do Čepiroh na Mostecku. Zde se seznámil se svou ženou Vlastou. V té době se již plně věnoval malování. Největší část svého života prožil v obci Dolní Počernice (nyní součást Prahy), kde zastával funkci zástupce ředitele základní školy. V letech 1973-1982 byl ředitelem úvalské základní školy. V roce 1982 odešel do důchodu a mohl se soustředit na výtvarnou činnost. Velkou uměleckou inspirací pro něj představovala příroda především v jeho rodném kraji. V Úvalech představil své práce na výstavách v kulturním domě a v letech 1998 a 2000 v galérii městského domu dětí a mládeže.

 

Urbanová Johana, akad. mal.

nar. 18. 6. 1899, zem.4. 3. 1971

akademická malířka

 

Profesorka Jana Urbanová se narodila v Praze-Smíchově jako čtvrté z osmi dětí. Výtvarný talent získala po svém otci. Po maturitě vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Před 2. světovou válkou učila na městské rodinné škole v Praze, po válce pak na střední odborné škole výtvarnou výchovu. Větší část svého života strávila v Úvalech.

 

Verner Antonín

nar. 10. 12. 1911, zem. 29. 3. 1977

představitel úvalské kultury

 

Vystudoval osmileté akademické gymnázium v Praze. Vysokoškolská studia medicíny nedokončil z důvodu uzavření vysokých škol za německé okupace. Byl zaměstnán v Úřadu pro vynálezy a objevy v Praze. V letech 1930 až 1976 byl v Úvalech cvičitelem Sokola,členem dramatického a hudebního odboru Sokola, zpěvákem a dirigentem zpěváckého spolku Smetana a chrámového sboru, hercem a režisérem ochotnického spolku J. K. Tyl, členem úvalského kvarteta (viola) a úvalského orchestru.

 

Vondráček Vladimír

nar. 14. 8. 1922, zem.  1.10. 1992

výtvarník, akademický malíř, sochař

 

Po absolvování pražské reálky studoval v letech 1942 až 1945 na soukromé škole malíře Šilhavého. Na sklonku 2. světové války byl totálně nasazený na železnici. Po válce studoval na ukrajinské malířské akademii u profesora Jana Kulce. V roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Pracoval nejprve u ČSD jako výpravčí ve stanici Běchovice, později jako dispečer u Správy ČSD v Praze. Na sklonku šedesátých let se stal spoluzakladatelem výtvarného střediska OPS v Úvalech, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Pro Úvaly vytvořil řadu návrhů interiérů veřejných prostor, sgrafito pro budovu Středočeského průmyslu masného, pro kulturní dům a zdravotní středisko. Od konce 60. let až do začátku let 70. ilustroval časopis Život Úval. Z jiných realizovaných návrhů jsou nejvýznamnější svítidla do vládního salonku letiště Praha-Ruzyně (1977), dubové dveře a kování do Národní galerie zámku Zbraslav (1984), kování a dubové dveře do refektáře Klementina v Praze (1987) a kovaná brána do kaple tamtéž (1990). V roce 1960 a 1963 vystavoval své obrazy v Kulturním domě v Úvalech. Samostatné výstavy pořádal na nejrůznějších místech Středočeského kraje, v Praze, ale i ve Varšavě a v Budapešti. Účastnil se členských výstav středočeských výtvarníků a výstav skupiny Dialogy. Zatím naposledy byly v Úvalech jeho obrazy vystaveny  v rámci společné výstavy úvalských výtvarníků v roce 2000. Řada jeho obrazů je v soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí.