Do 20. století vstupovaly Úvaly jako rostoucí obec, jejíž podobu již výrazně určily změny předchozího století: železnice, spolkový život, školství, živnosti, nová zástavba a stále silnější vazba na Prahu. Železniční spojení, rozvinutý spolkový život, školy, živnosti a nová zástavba proměnily někdejší malé městečko v živé příměstské sídlo. Na počátku století pokračovala výstavba, rozvíjely se nové obytné čtvrti a roku 1913 bylo otevřeno nové nádraží. Úvaly se stávaly místem bydlení, práce i rekreace.
První světová válka znamenala zásah do každodenního života. Muži odcházeli na frontu, obec se potýkala s nedostatkem potravin a hospodářskými omezeními. Po roce 1918 se však Úvaly zapojily do života nové Československé republiky. Meziválečné období bylo dobou růstu, stavebního rozvoje a intenzivního spolkového života. Působily zde tělovýchovné, kulturní, politické a profesní organizace, rozvíjelo se školství a obecní samospráva.
Ve 20. a 30. letech se Úvaly dále rozšiřovaly. Nová zástavba vznikala zejména v návaznosti na železnici a vytyčením náměstí Svobody mělo dokonce vzniknout nové centrum Úval. Obec si stále uchovávala část zemědělského zázemí, ale stále více obyvatel pracovalo v podnicích, řemeslech, službách, dopravě nebo dojíždělo do Prahy. Tím se posiloval příměstský charakter Úval.
Druhá světová válka a okupace přinesly omezení veřejného života, lístkové hospodářství, nucené nasazení, politickou perzekuci a strach. Tragickou součástí dějin byla perzekuce a v podstatě likvidace židovské komunity v Úvalech. Zároveň se objevovaly odbojové aktivity, například šíření tiskovin a další zapojení některých obyvatel do protinacistického odporu. Květen 1945 znamenal konec okupace, obnovu československé státnosti a také nové éry života městečka.
Přestože se poválečná doba hlásila k odkazu první republiky, tatam byla politická pestrost a řada podniků podléhala národní správě. Poválečné Úvaly byly socialistické. Nejprve inklinovaly k národnímu socialismu a v roce 1948 se vývoj Úval podřídil diktatuře komunistické strany. Došlo k dovršení znárodňování, omezování a kontrolu spolků a politickým čistkám. V 50. letech proběhla kolektivizace zemědělství a vzniklo jednotné zemědělské družstvo. Tradiční soukromé hospodaření, které po staletí patřilo k základům života Úval, bylo potlačeno. Současně však pokračovala výstavba a rozvoj základní občanské vybavenosti a také nového kolektivního života. Právě na konci 50. let také začal vycházet měsíčník Život Úval.
V druhé polovině 20. století se Úvaly stále výrazněji měnily v sídlo obyvatel dojíždějících za prací do Prahy. Budovaly se nové obytné domy, školská zařízení, zdravotní středisko, obchody a technická infrastruktura. Roku 1969 byly Úvaly povýšeny na město. Toto rozhodnutí formálně potvrdilo skutečnost, že již dávno překročily rámec běžné venkovské obce.
Rok 1968 přinesl naděje spojené s pražským jarem, ale vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace znamenaly návrat politické kontroly. Přesto pokračoval každodenní život města, fungovaly sportovní a kulturní organizace, rozvíjely se školy a zájmové aktivity. Úvaly si udržovaly roli sídla s vlastním místním životem, ale stále silnější ekonomickou vazbou na Prahu.
Sametová revoluce roku 1989 otevřela další etapu. Obměnila se samospráva města a do místních podmínek zasahovaly restituce, privatizace a proměna místní ekonomiky. V 90. letech byly rekonstruovány veřejné budovy, infrastruktura, školy i další zařízení. Dvacáté století tak proměnilo Úvaly z rostoucí obce s nádražím v moderní město na okraji pražské aglomerace.
Výpravna na úvalském nádraží z roku 1912 slouží dodnes.
Plán Úval z roku 1929 ilustruje rozmach výstavby Na Slovanech a v prostoru za železnicí včetně vytyčení nového náměstí.
Kulturní život městečka za první republiky navazoval na zakládání a činnost spolků na konci 19. století, jakkoliv se první republika vůči monarchii vymezovala.
Úvalský Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1886 a je nejstarším dosud činným spolkem města. Snímek z roku 1929 dokumentuje převzetí první motorové stříkačky.
Barokní zájezdní hostinec čp. 9 byl dominantou náměstí do roku 1988, kdy jeho zbourání nezabránila ani památková ochrana. Tak jako řada bývalých vrchnostenských staveb se stal obětí pozemkových reforem a znárodňování.
Prvomájové průvody byly hlavními demonstracemi kolektivismu za socialistické diktatury. Na snímku je úsek průvodu z roku 1952, který ukázkou mechanizace oslavoval socialistickou modernizaci zemědělství.
Z bývalého hostince u nádraží se vyvlastněním stal Kulturní dům Marie Majerové, slavné úvalské rodačky. Nesloužil však jen kulturním událostem.
Zpět na stránku “Dlouhé 19. století”
