Barokní období začíná v dějinách Úval dramaticky. Po bitvě na Bílé hoře a po zániku rodu Smiřických přešlo škvorecké panství do rukou Lichtenštejnů. Roku 1623 získal Karel z Lichtenštejna škvorecké, černokostelecké a uhříněveské panství, čímž se Úvaly staly součástí rozsáhlého lichtenštejnského dominia. Tento stav trval až do zrušení poddanství v polovině 19. století. První desetiletí po Bílé hoře byla spojena s rekatolizací, růstem vrchnostenského tlaku a válečnými událostmi, které těžce poznamenaly celé okolí.
Obyvatelstvo, které v regionu tradičně tíhlo k utrakvismu nebo jiným nekatolickým proudům, bylo nuceno přijmout katolickou víru. Církevní správa Úval byla zajišťována z okolních far, zejména z Tuklat a později z Hradešína. Místní kostel zůstával filiální svatyní, avšak jeho význam pro komunitu byl značný. Již roku 1631 je úvalský filiální kostel doložen se zasvěcením Zvěstování blahoslavené Panny Marie a tehdy náležel pod tuklatskou farnost, nově spravovanou katolickým knězem. Tato zpráva zároveň ukazuje, že v první fázi třicetileté války kostel patrně ještě nebyl zásadně poškozen.
Největší pohromu přinesla třicetiletá válka. Regionem opakovaně procházela vojska, která drancovala vesnice a městečka, zabírala zásoby a ničila hospodářské zázemí. Roku 1639 a znovu roku 1648 zasáhlo okolí švédské pustošení. Úvaly byly pravděpodobně vypáleny a jejich stav po válce byl katastrofální. Roku 1654 byly v městečku obhospodařovány pouze tři usedlosti. Těžko lze předpokládat, že válečné události nezasáhly také kostel, i když přímé zprávy o rozsahu jeho poškození chybějí.
Důležitou památkou na starší gotický kostel je dochovaný zvon Kašpar, Melichar, Baltazar, pocházející ze samého počátku 16. století. Podle zpráv o kostele byl jedním ze zvonů zavěšených ve věži již v předbělohorském či raně pobělohorském období. Roku 1631 byly ve věži uváděny tři zvony. Pozdější zpráva z roku 1677 už dokládá pouze dva, protože jeden zvon byl mezitím ztracen. Samotný kostel byl tehdy popsán jako jednolodní stavba se sakristií, kruchtou a věží. Zpráva zároveň uvádí nový pěkný oltář, což naznačuje, že kostel byl po válečných škodách opravován a znovu liturgicky vybavován.
Obnova Úval začala ve druhé polovině 17. století, nebyla však rychlá ani jednorázová. Je třeba ji chápat jako dlouhodobý proces, který se odehrával v horizontu několika desetiletí. Lichtenštejnská správa postupně znovu osazovala pusté usedlosti, obnovovala hospodářství a opravovala církevní stavby. Do městečka přicházeli noví obyvatelé, patrně i z jiných lichtenštejnských panství. Právě v 17. století se v Úvalech objevují rody, které později výrazně ovlivňovaly život obce až do 19. století, například Bilanští a Hladíkovi.
Na přelomu 17. a 18. století se v Úvalech začal zřetelněji projevovat vnitřní zápas mezi starší podobou zemědělské vsi a hospodářsky diferencovanějším městečkem. Úvaly byly městečkem prokazatelně již ve středověku, ale dlouho se od okolních vsí odlišovaly spíše formálně než skutečnou hospodářskou a sociální pestrostí. Ještě v 16. století byla obživa většiny zdejších poddaných založena především na práci na poli. Teprve barokní obnova přinesla výraznější rozvoj nezemědělských činností, služeb a vrchnostenského podnikání.
Výmluvný je stav kolem roku 1713. Tehdy bylo v Úvalech celkem 22 usedlostí a jen 16 z nich drželi poddaní na základě emfyteutického práva. Přitom pouze hospodáři z osmi usedlostí byli schopni uživit svou rodinu a čeleď výhradně zemědělskou činností. To ukazuje, že zemědělství sice zůstávalo důležitým základem života městečka, ale samo již nestačilo vystihnout jeho hospodářskou strukturu. Stále větší význam získávaly služby spojené s dopravou, vodními provozy, řemesly a obchodem.
Právě v baroku se výrazně rozvinuly služby pro cestující a vrchnostenské provozy. Na náměstí fungovaly dva dominikální hostince. Významnější byl Dolejší hostinec, později známý jako U bílého lva, který svou velikostí neměl v rámci panství obdoby. Vedle něj existovala také Hořejší hospoda. Hostince poskytovaly zázemí formanům, kupcům, úředníkům i dalším cestujícím na významné silnici mezi Prahou a východními Čechami. K dalším důležitým provozům patřily kovárny, mlýny a koželužna. Hostinští, mlynáři a nájemci vrchnostenských zařízení patřili k významnějším obyvatelům městečka.
Zvláštní význam měly dva mlýny na Výmole, které patřily k nejvýkonnějším v rámci škvoreckého panství. Hořejší mlýn fungoval také jako pila; dnes po něm zůstal především náhon. Dolejší mlýn je známý jako Prokůpkův, i když jeho dnešní stavba již není původní. Mlýny dokládají význam vodní energie i hospodářské zázemí Úval. Mlynáři patřili k majetnějším a společensky významnějším obyvatelům, neboť jejich provozy sloužily nejen městečku, ale i širšímu okolí.
Do hospodářského života Úval se zapojoval také židovský obchodnický prvek. Židé jsou v Úvalech doloženi již za Smiřických, kdy se podíleli mimo jiné na vybírání mýta za užívání mostku přes Výmolu. V barokním období vedla jedna židovská rodina masný krám při Hořejším hostinci a další si pronajímala koželužnu nad Výmolou u mostku. Koželužna patřila vedle škvoreckého pivovaru k největším dominikálním nezemědělským provozům na panství a v polovině 18. století se do ní dovážely kůže až z Uher. Přesto zůstává tento provoz v dějinách Úval méně připomínaný, než by odpovídalo jeho hospodářskému významu.
Významnou barokní proměnou prošel kostel Zvěstování Panny Marie. Dnešnímu barokně vyhlížejícímu kostelu nepředcházela jen malá kaple, ale starší gotický kostel. V roce 1715 odkázal tuklatský farář Jakub Pečený na jeho opravu vysokou částku 2000 zlatých. Tuklatská farní kronika hovoří výslovně o opravě, nikoli o novostavbě, a uvádí její dokončení roku 1717. Pozdější úvalská farní kronika sice mluví o stavbě roku 1724, ale protože vznikla až s odstupem, je pravděpodobné, že přesnější je starší tuklatská zpráva. Pro dataci kolem roku 1717 svědčí i skutečnost, že hlavní oltář darovaný vrchním úvalsko-tuklatským rychtářem Jiřím Doubravou byl malován roku 1720, tedy zřejmě až po dokončení stavební úpravy.
Barokní úprava kostela mu dala dnešní podobu, avšak nelze s jistotou říci, do jaké míry byla zachována původní gotická dispozice. Kostel na první pohled působí barokně, ale jeho půdorys může obsahovat starší středověké jádro. Významným místním mecenášem byl právě Jiří Doubrava, který již roku 1701 nechal postavit sochu sv. Jana Nepomuckého, tehdy ještě blahoslaveného, a následně se podílel také na pořízení hlavního oltáře.
V 18. století zasáhla do vývoje Úval také kněžna Marie Terezie Savojská z Lichtenštejna. Její vláda byla spojena s podporou kostelů, far, dobročinných fondů a hospodářské obnovy. V Úvalech se dále posilovala dopravní funkce městečka a význam hostinců na hlavní silnici. V roce 1754 zde byla založena poštovní stanice, umístěná v hostinci na hlavní silnici. Tím se Úvaly ještě pevněji zapojily do komunikační sítě mezi Prahou a východními Čechami.
Baroko tak znamenalo pro Úvaly především obnovu po téměř úplném zničení, ale také postupnou hospodářskou, sociální a stavební proměnu. Z městečka s několika obydlenými domy se během 17. a 18. století opět stalo živé sídlo s kostelem, hostinci, mlýny, kovárnami, koželužnou, poštou a zemědělským zázemím. Barokní podoba Úval byla výsledkem vrchnostenské správy, rekatolizace, dopravního provozu, podnikatelských aktivit i iniciativy místních obyvatel. Právě v této době se začal vytvářet základ pozdějšího růstu, který se plně projevil až v 19. století.
Od poloviny 18. století se objevují první kartografické prameny. Na snímku je detail plánu vojenského ležení v prostoru Úval údajně z roku 1748. Jedná se o nejstarší vyobrazení zástavby Úval.
Mapa škvoreckého panství z 80. let 18. století poprvé zaznamenává půdorys zástavby. Čísly jsou označené vrchnostenské dnes už zaniklé stavby, a to koželužna, hořejší mlýn a velký hostinec.
Zápis v purkrechtních registrech panství z roku 1706 pro dolejší knížecí hospodu.
Ten se ujal gruntu, výsadní hospody a masného krámu tím, že se oženil s vdovou po původním hospodáři Matěji Soukupovi.
