Renesanční období v dějinách Úval je spojeno především s nástupem rodu Smiřických ze Smiřic na škvorecké panství. Zatímco předchozí období bylo poznamenáno dozníváním pozdně středověkých poměrů, neklidem v okolí Vidrholce a rozdělením městečka mezi dvě vrchnosti, od první poloviny 16. století se začaly vytvářet podmínky pro stabilnější správní a hospodářský vývoj. Smiřičtí patřili k nejvýznamnějším šlechtickým rodům českého království a jejich panství byla spravována jako rozsáhlé hospodářské celky. Pro Úvaly to znamenalo začlenění do mocného dominia, jehož centrum v této části regionu představoval Škvorec.
Roku 1532 koupil škvorecké panství Zikmund Smiřický ze Smiřic. Tím začala nová etapa vývoje celého okolí. Škvorec, původně středověké hradní sídlo, byl ve 40. letech 16. století přestavován na renesanční zámek, což odpovídalo proměně životního stylu šlechty i novým nárokům na reprezentaci. Smiřičtí nebyli pouze držiteli pozemků, ale také významnými politickými aktéry, kteří působili u dvora, na zemských sněmech i ve správě království. Jejich přítomnost proto zvyšovala význam celého škvoreckého panství, jehož součástí byly i Úvaly.
Na samotné Úvaly měla největší dopad událost roku 1560. Tehdy Albrecht Smiřický koupil Hostín a Hodov, čímž byly obě části Úval po více než dvou stoletích znovu spojeny pod jednou vrchností. Toto sjednocení bylo pro městečko mimořádně důležité. Odstranilo starší majetkovou roztříštěnost, která komplikovala správu, výběr dávek i každodenní vztahy mezi obyvateli. Od této chvíle byly Úvaly pevněji včleněny do škvoreckého panství a jejich další vývoj se mohl odehrávat v jednotnějším správním rámci.
Renesanční Úvaly si i po tomto sjednocení uchovávaly podobu malého poddanského městečka. Jejich zástavba byla soustředěna kolem hlavního prostoru a podél komunikace, která vedla směrem od Prahy k Českému Brodu. Městečko mělo stále výrazně venkovský ráz, ale na rozdíl od okolních vsí disponovalo starší tržní tradicí a službami navázanými na dopravu. Vedle zemědělců zde pravděpodobně působili hostinští, kováři, mlynáři a další řemeslníci. Jejich význam vyplýval z provozu na cestě, z potřeby oprav povozů, ustájení koní, zajištění potravin a obsluhy cestujících.
Hospodářství Úval zůstávalo pevně svázáno s vrchnostenským systémem. Obyvatelé byli poddanými Smiřických, odváděli dávky, plnili naturální povinnosti a vykonávali robotu. Zemědělství tvořilo základ obživy, avšak dopravní poloha dávala městečku širší funkci. Potok Výmola poskytoval vodu a umožňoval provoz mlýnů, okolní pole a louky sloužily zemědělství a blízkost lesů poskytovala dřevo, pastvu i další zdroje. Úvaly tak byly v renesanční době příkladem malého poddanského městečka, jehož význam spočíval v kombinaci zemědělského zázemí, průjezdní funkce a vazby na vrchnostenské panství.
V době Smiřických probíhaly v širším okolí stavební a církevní úpravy. Renesančně byly upravovány kostely v Horkách, Hradešíně či Rostoklatech a stavební činnost se soustředila také na škvorecké panské sídlo. O přímých renesančních stavebních zásazích v Úvalech se dochovalo jen málo konkrétních zpráv. Přesto je pravděpodobné, že městečko procházelo průběžnou obnovou, zejména po požárech. Požár roku 1540 a později požár roku 1607 ukazují, že zástavba byla stále velmi zranitelná. Opravy domů, hospodářských objektů a patrně i veřejných staveb proto byly opakovanou součástí života městečka.
Smiřičtí se snažili zasahovat také do osídlení okolní krajiny. Roku 1589 byla znovu vysazena Lhota, která dříve patřila k pustnoucím sídlům v okolí Úval. Naproti tomu pokus o obnovu Slavětic byl zřejmě méně úspěšný. Tato skutečnost ukazuje, že renesanční období nebylo jen dobou rozvoje, ale také dobou selektivní obnovy. Některá sídla se podařilo znovu osadit, jiná zůstala pustá a jejich prostor dále splýval s lesní krajinou Vidrholce.
Náboženské poměry zůstávaly v této době ovlivněny utrakvistickou tradicí a širším nekatolickým prostředím předbělohorských Čech. Úvaly ani v renesanční době neměly vlastní faru a byly závislé na okolní církevní správě. Kostel však zůstával významným bodem místní identity. V každodenním životě obyvatel spojoval náboženskou funkci, obecní paměť i prostorovou orientaci městečka.
Závěr renesančního období přinesl narůstající politické napětí. Rod Smiřických se zapojil do stavovského prostředí a Albrecht Jan Smiřický patřil k významným osobnostem protihabsburské opozice. Jeho účast na událostech roku 1618, spojených s počátkem stavovského povstání, ukazuje, jak se osudy šlechtického rodu, který ovládal i Úvaly, propojily s velkými dějinami českého království. Albrecht Jan však zemřel ještě roku 1618 a krátce poté rod Smiřických vymřel.
Renesance tak pro Úvaly představuje období správní stabilizace, hospodářského začlenění a obnovy po neklidném počátku 16. století. Nejvýznamnějším momentem bylo sjednocení obou částí městečka roku 1560 a jeho pevné začlenění do škvoreckého panství. Přestože se v samotných Úvalech nedochovaly výrazné renesanční památky, celkový vývoj regionu ukazuje na důležitou etapu mezi středověkou roztříštěností a barokní obnovou. Tuto relativní stabilitu však brzy přerušily události po Bílé hoře a třicetiletá válka, které Úvaly i celé okolí zasáhly mimořádně tvrdě.
Listina Vladislava II. Jagelonského z roku 1509 nepřímo potvrzuje vypálení městečka v roce 1508 a také potřebu úvalského mostu pro vnitrostátní i mezinárodní obchod. Listina opět potvrzuje právo vybírání mýta pro Jindřicha Hostýnského ze Stěžova a jeho dědice a podrobně stanovuje výši mýtných tax podle jednotlivých kategorií.
Inventář rekatolizovaného úvalského kostela Zvěstování Blahoslavené Panně Marii z roku 1631 dokládá, že předbarokní stavba byla opatřená věží, na které byly zavěšeny tři zvony.
Zpět na stránku “Pozdní středověk”
